 |
| V podstatě první výhled na treku - když teda vyrazíte z Thórsmörku. |
 |
| Z toho nejlepšího průvodce, Lonely Planet - Iceland |
30.7. ÚTERÝ trek, 1.den: Thórsmörk - Emstrur
Našla jsem jablíčko! (sice jsem si přála salám - jakože sem nesmíte dovážet žádný tepelně nezpracovaný maso, tak jsem lovečák nechala (s představou drsné letištní kontroly) doma....víte co? Byla to blbost! - ale jablko taky dobrý no..) Sedíme u potůčku v kopečkoidním údolí, pravděpodobně stále Godalandu. Lukýno kuchtí "slepici" spořícím stylem - nechává ji dojít, šetříme plyn (a v hliněném nádobí by takhle vařit mělo být snad i povinný:P). Každý jsme zakousl tři kousky krávy (jerky od mamky^^) a u potůčku si Peťule chladí nejen nohy v botkách, ale i plechovku piva.
Potkáváme plno trekařů. Na rozdíl od cesty ze Skogaru, kde jsme jich sice pár potkali, ale teď už i na vlastní kůži poznáváme, že tenhle trek je prostě profláknutej. Ráno jsme - cca hoďku za kempem - brodili rozlitou řeku, pokecali se Švýcarem, co jde naším směrem, a zdrbli dva španěly, co si nabalili mega moc jídla, takže každý měl místo jen jednoho většího batohu, ještě jeden nemalý batoh zepředu.
Také potkáváme typickou Natašu (jméno asi 70leté ferratařky, co to nám, ušákům, před dvěma lety na skalách pěkně natírala)... aneb prý brodit tohle, to je nic. Počkejte si na tu do půli stehen.. ale že je prostě hrozně rychlá, takže její info pdaj, že chata je 3,15h od nás, je vlastně uplně zcestnej. Říkáme si teda oukej, nazouváme botky a hurá, štrádujem si to do kopce..
Celou dobu jdeme takovou kopcovitou krajinou, kde se střídají výhledy na ledovce a na hory před námi. Šouráme se černym pískem, hopsáme po kamenech a jak zaseklej magneťák vydáváme Hi! a Hello!, jak míjíme protichůdné trekaře. Jít to opačně je prostě rebélie.
Začíná hřmít a obloha před námi se rychle zatahuje - tak si fotíme kontrasty černoty před námi a toho
slunečna, ze kterého jdeme, a chvíli na to vytahujem nepromoky, jak nás bouře nemilosrdně schlamstává. Mokrý myši si to štrádujou k hučící ledovcové řece a nevyřčeně se obě bojí, že tohle je to, co mají brodit... Naštěstí se za rohem objevuje romanticky zapadlá lávka v korytu, přes tu běsnící divočinu. Nu, škrábeme se do dalšího černopískového kopce, déšť naštěstí ustává. Jen co vyfuníme nahoru, zjevují se nám chatky, skoro jak fatamorgana... ale opravdu je to náš dnešní cíl. To už se to pak doťapává jedna báseň. Ke kempingplatzům scházíme kopeček, překračujem potůček a hned u něho si vybíráme fleka. Akorát tak si stíháme postavit stan a naházet dovnitř všechny věci, přepadává nás další průtrž mračen. Trochu nám to máčí batůžky, jak je necháváme v předsíňce, která nám kvůli blbýmu sklonu svahu vytvořila trochu vanu, ale aspoň se poučujem.. Za deště kuchtíme bramboračku s rejží (divnost sama) kafe a čajíky (čímž si hezky zatápíme v ledovém stanu) a je nám útulno a fajn, i když venku je islandsky.Nakonec se i večer umoudří, mraky odplují a vysvitne slunko - které, hned po horské sprše, mám touhu pronásledovat. A tak tahám Brůču ze stanu a jen tak se škrábem na "zítřejší" kopec za lepším výhledem na západ slunce za horu v dálce.
31.7. STŘEDA trek, 2. den: Emstrur - Áftavatn
Ne, že by mi každou noc nebyla zima (nevzít si zimní spacák je prohra.. a teda 1.noc při cestě ze Skogaru bylo fakt vedro, ty sopky holt hřály^^), ale dnes teda byla hrozná.. jégry, rukavičky, čepice a mikina.. tak jsme byli rádi, když nás ráno slunko pošimralo na nosech. Peťule se vůbec nemohla vyhrabat ze spacáku, zatímco Luky přemlouval naší dosloužující bombo, aby nám ohřála ještě aspoň snídani. Černý čaj a krupičku jsme nakonec dokuchtili už na nové, malé, co někdo odložil v kempu v Thórsmörku. Krása :-) Nakrájeli jsme si do toho nalezené jablíčko, zasypali nepostradatelnou skořicí a bylo to ňam ňam. Pak už stačilo jen zabalit a vyrazit, čeká nás 16 km část "pouští", brodění řek a planina.. Včera bylo vážně vedro a lidi, co jsme tu potkali, nadávali, že ta část byla opravdu jak na poušti - plazili se a modlili se za kapky vody.. tak proto ta včerejší bouřka!
Nám se ale na poušť trochu ochladilo.. my jsme si to štrádovali jak největší sportovci, proráželi jsme protijdoucí středem a kilometry ubíhaly.
Brodili jsme jednu řeku, která nevypadala nijak hrozivě, nicméně voda nám stejnak sahala do půli stehen a mrazila nám krev v žilách. Lukýno si namočil jednu nohavici, ale ty warmpeace matroše hrozně rychle schnou.. takže nevermind. Po brodění to nakonec i Peťule s počasím vzdává, kraťasy tedy vyměňuje za softshellky - přeci jen sluníčko a jasno není všechno..
Poušť, poušť a poušť.. za námi zelené hory, před námi víceméně nic (aneb první den, kdy jít v protisměru je nevýhoda - výhled je za vámi - další den se nám to ale točí...nevyberete si). Takže krom turistů, kamenů a občas nějakých těch čtyřkolek před námi není nic. Nakonec potkáváme i stádo koníků - asi tak stovku, co je vzali jezdci na klusající procházku. Hlavou mi probíhá myšlenka na nekoupenej salám....
Dorážíme k chatě "H" - aneb mnoho názvů od H nám již splývá dohromady. Nemáme moc hlad, ale stejně klohníme gulášovku, přímo u cesty, a tak nás míjí španělé, češi a Ir s "ano" manželnou, co si to tu štrádujou 30km denně (nevim teda, odkud až jdou..). Tak jsme ho nepotěšili tím, že si teď ňákou chvíli moc nepofotí, tak si posmutněl a zas šli dál.
Gulášovka nás nakopla.. s větrem o závod přebíháme pár kopečků a další řeka. Zkoušíme ji kudy se dá, přejdeme ji v botách či nepřejdeme ji v botách... Luky ji nakonec crossuje a daří se mu ji přejít se "suchem v botách". Peťule na jednom z ostrůvků cvaká spouští, pak to uklidí...řekne si, že na to kašle a zouvá si botky, zbytek cesty v sandálkách. Proč ne? Vždyť kemp je už "za hrbem"!
 |
| Mokro v botách? Nikoliv! A kdyby náhodou bylo...konečně by se vyplatily ty (zbytečné!) role toaleťáku!!! |
Náš dnešní kemp jsme si představovali jako romantiku u jezera. Oukej, tak tedy u chaty Áftavatn, jezero je. Ale docela daleko, čeho si spíš všimnete je, jak to tu příííšerně fouká a tudíž, jaká je tu zatra zima. Naštěstí náš stan se dá dobře postavit i ve větru (pějeme tu na něj samou chválu, mít třípruťáka s integrovanym vnitřnim stanem je tu fakt výhra!), dobře vypínáme stěny stanu (teda Lukýno, já to jen tak šolichám) ale strach o ně nemáme - náš Phad X2 vydrží prostě všechno! Maj tu teplý sprchy (á 400Ikr, po celém treku jsou;-)), ale my raději volíme zalézt do stanu a válet se, číst si a kuchtit tuňáka s těstovinama. Těšíme se na něj oba - kdyby nám to někdo řekl před rokem v Dolomitech, kde jsme si ho dali tak třikrát a už jsme ho nemohli ani vidět, poslali bychom ho k šípku...
 |
| (i z té fotky je mi zima) |
Dneska jsme se kousli a dali si budíka na brzo brzoučko - tzn., Peťule se vyhrabala už v 7 ze stanu! :D Celou noc hrozně foukalo a byla taková zima, že mě ani nenapadlo se svlíkat a spala jsem prostě v tom nejteplejším. Stejně jsem ráno měla nemocnej pocit - a nebyla jsem sama, naše bombička se taky necítila zrovna oukej (evidentně ji ty mínusy přes noc v předsíňce nesvědčily), čajík sice začala vařit s elánem, ale po chvilce už se z ní stal takovej chcípáček...škoda mluvit. Ale hrdinně nám dovařila 1,8 litru vody na čaj a krupičku (litr krupice, aby se nám dobře šlo).
Za severního větru jsme i zvládli sbalit stan, a vyrazili jsme vstříc kopci, který "se nám blbě šel i dolu, to vám teda nezávidíme" (Češi, Emstrur) a dneska byla morous Peťule. Lukýno měl sice málo cukru, tak to zpočátku šlo blbě oboum, ale když pak přišel kopec (nebo spíš my k němu, ačkoliv by možná leckterá hora šla rychleji), on vyběhl nahoru jak kamzík a ta Morouska se do něj hrabala sto let. Byl to teda krpál a stále foukalo proti nám (nechápu), ale vidina beef jerky na vrcholu a úchvatných fotogenických landscapeů nakonec dokopala na vrchol každého.
 |
| Jak udělat z morouse zase šmíška? Dejte mu tyčinku!!! |
Duhové hory dělají čest svému jménu. Přestože zatím vidíme jen na takové pahorky, sem tam dýmá pára, čucháme sirovodík a kolem to bublá, srčí a prská - takže si konečně připadáme jak na Islandu také díky něčemu horkému.
 |
| V dálce chata H, a náš oběd! |
Luky zkušeně kuchtí oběd (kterému se teda moc nechce, ale pomalu nám to teplá) zatímco Peťule běhá kolem s foťákem a s bezmocností samou se snaží nějak zachytit tu parnatou scenerii.. Ne, že bychom baštu uvedli k varu a deset minut vařili, ale nějakou záhadou jsme i bez varu dovařili, zdlábli to a v horkém potoce jsme umyli nádobí á jde se dál. Pá pá chatičko, stojící na foukající stráni...a vůbec pro stany nepříznivě vypadající.
 |
| Vypadali jsme jako outdoorové čarodějnice co si míchaj lektvar v ešáku. |
Všude se to tu bliští sopečným sklem - s posedlostí odevšaď přivážet šutry tady Peťule asi moc nepochodí (doslova), ale alespoň pár drubných potajmu ukořisťuje.
Zas taková kamenitá poušť, šlapem si to zachumláni v bundách, v čepicích a rukavicích... když proti nám chodí turisté oděni vcelku spoře. Jeden v triku se nad námi pozastavuje a děsí se, že jako jde na takovou Sibiř?!? Aneb co udělá, když fouká silný vítr proti vám (a ne vám do zad) a slunce nám nesvítí na nosíky, ale na batůžky... Po přejití šutrní se nám teprve vylupuje výhled na Duhové horstvo. Takové to jako z fotografií. Blejskáme panorámata, Lukáška i touristy, necháváme se blejskout (takže konečně máme taky takovou tu velkou fotku, kde my, malí rozmazaní, uprostřed). Na rozcestníku shledáváme, že máme před sebou 8,5km, což bychom měli zvládnout hezky, jenže ouha... Peťule si nechává venku foťák, a tak značně zdržuje. Protože ty pohledy jsou prostě nádherný a i když zrovna nefotí, oko hledá, co by kde by.. Alespoň dokud se Luky nenaštve a foťák zas neputuje zpět do batohu. Posilňujem se müsli tyčkou a pak už to ubíhá raz dva. Několik km před kempem už jsou to jen svahy dolů, mezi lávou a pak takovým polem, cik cak rovinatě až do kempu.
 |
| Duhové hory - to je prostě hlína, hlína, trocha sněhu a zase hlína. Ale nějakym zvláštnim způsobem to funguje a je to prostě nádhera! |
 |
| Lávové pole - zhruba prostředkem vede turistická značka a vpravo, jak přechází v pláň, je už kemp. Nevidíme NIC. |
 |
| Tak TAKHLE duhové to teda nebylo. |
Kašlem na nádobí, oblíkáme plavky a kupu oblečení na to, protože venku je hrozně - a k termálu daleko. Zdejší hot-pot je proslulý tím, že horká říčka se zde mísí se studenou - místní prostě jen přehradili řeku a vytvořili tím velké "brouzdaliště", do kterého jsme se naložili jak vorvani a vrněli si blahem. Když nám byla zpočátku zima, drželi jsme se u horkých přítoků, později pak už rozpařeni, jsme si rádi vlezli do chladnější části. Potkali jsme tu tři Čechy - kluka, holku a jejího taťku, kteří se sem dopravili i s autem přes Faerské ostrovy a od 12. srpna až do prosince tu zde ti dva pobudou na erasmu na stavárně (všem nám to zní divně a i oni jsou zvědaví, co se tu tak dá studovat za stavařinu!:D). Vtipné je, že tu nemají koleje, a tak studenti přes zimu bydlí prý v penzionech...do října tak budou žít v kempu v Reykjavíku (což je fajn, vybavenost je tam maximální, ale ta zima, co jim začne někdy v září? brr) a pak až do konce v penzionu. Navíc zpět se možná dostanou až v březnu, protože přívozům se přes zimu moc převážet nechce. Asi si tu ještě užijou, ale bude to silný zážitek. Rozloučili jsme se, popřáli si pěknou cestu a šli jsme spát - což v té rozpařenosti šlo skvěle.
aneb z Thórsmörku do Langmannalaugru
Nevýhoda opačného směru oproti doporučovanému?
- náročnější nám to nepřišlo
- občas byly výhledy za námi (den cesty Emstrur-Áftavatn a štrachání se z Áftavatnu)
+ občas byly také před námi
+ jdete z krásného zeleného údolí do vnitrozemí, takže to, kvůli čemu se trek chodí - Duhové hory - vás čeká až na konci (my to šli za 1 den ale dá se to jít i 2)
+ stejně tak na konci HOT POT, od kterého by se mi odcházet na trek fakt nechtělo :P
+ pro stopaře je nechat se hodit do Skogaru a pak to jít na sever fakt pohodlný a jednoduchý
- na konci vás nečeká žádná restaurace a tři jídla denně jak v Thórsmörku..ale zas ušetříte:P
Po cestě - všude teplé sprchy (400-500Ikr/4min)
- nic se tu nedá dokoupit, nikdo tu nic nenechává
- chaty byly plně obsazeny, spoléhat se na ně jako na nouzovku nedá
A brát si s sebou toaleťáky je BLBOST!
Žádné komentáře:
Okomentovat