Island - south & southeast

Pá - Po: Langmannalaugar - Stöng - Hella - Seljalandfoss - Vík - ""cloister" - Skaftafell - Höfn ... hitchhiking přes islandský Bank Holidays? ...uf!

   02/08 PÁTEK stopem: Langmannalaugar - Stöng - Hella
A byla zima, jojo.. ale ráno už ne, takže od osmi do půl jedenáctý se dobře spalo i té zmrzlici.
  Něco málo jsme dokoupili, přeprali (a pověsili to na mocný věšáky, co s nima lomcoval vítr..) a pak už jen šli klohnit naše pronošené lívanečky. Sedli jsme si na sluníčko do závětří a společnými silami jsme přišli na ten nejúčinnější způsob smažení palačinkoidních lívanců. Krásně jsme mohli pozorovat ruch v kempu, do kterého busy vyflusávaly další a další turisty mířící na trek (každý autobus narvaný k prasknutí.. a že jich bylo!). Tak jsme jim, sedíce pod tou obří mapou, dělali chutě a matlali si na lívanečky černorybízové, malinové a jahodové typický vaničkovky (=100% cukr). Přikusovaly jsme k nim banán, zapíjeli je černym čajem a definitivně se rozhodli vzít to odsud stopem - nenecháme se přeci zastrašit tím, že nejsme na Ring Road a že tu můžem čekat věky.. obzvláště pak, když budem vycházet třeba ve dvě...úplně nesmyslnej čas, chichi. Za bus do Skaftafellu (kam míříme) anebo zpět do Reykjavíku, se nám dávat ca 8 tisíc Ikr fakt nechce, na to jsme moc chudí studentíci. No, umýváme nádobí místním jarem a teplou tekoucí vodou - což nás, mimochodem, hodně pohoršuje. Platit za použití místních sprch 500Ikr/5min, když tu berou horkou vodu doslova z potoka?
   Svítí slunce, fouká, uvolněně házíme boty na batohy a nazouváme sandálky (samozřejmě nohy v merino fuskách, pořád je tu kosa a na módu se tu nehraje:P).
   Vycházíme kousek za kemp a na příhodném místě shodíme batohy ze zad a vztyčíme palce (zastavili jsme teda kvol focení, ale když už...že jo). Mc aut naším směrem tedy nejezdí a co jezdí, většinou jsou malá anebo plná (nesnášíme suzuki!!!). Netrvá to ale dlouho (asi tak tři úspěšná, a jedno neúspěšné přebrodění v nedalekém brodě..) a s naším značným údivem nám zastavuje francouzský pár, co se jede podívat na vikingské obydlí Stöng, co je naším směrem, a tak k nim naskakujem.
   Naši zachránci cestují opravdu zajímavě - prostě si prohodili bydlení se vším všudy s někým z Reykjavíku, a tak teď bydlí u nich / bez nich, používají jejich auto a podnikají výlety do okolí.
   Jedeme po prašné F208 jakoby na západ a dostat se do Stöngu trvá tak dvě hoďky, prostě věčnost. Hopsáme a ploužíme se celou dobu mac 30km/H, víc to prostě nejde. Když zrovna neprojíždíme vlnama prachu, kolem nás se rozprostíraj kamenné pustiny. Občas se objeví takové rarity jako jiní stopaři, naložení cyklisti zahalení v šátcích anebo třeba elektrické vedení, které tady vede na ohromných dřevěných sloupech, které dovezli bůhvíodkud... tady jsou jen zakrsl břízk so far..

   S našimi průvodci pustinou jdeme i do vikingské vesnice, do které bychom se bez nich jinak neměli šanci dostat. Je to rekonstrukce obydlí s porostlou zelenou střechou, stěnami.. jsou poskládané z drnů, štěrku a poslepované blátem - co zrovna našli pod nohama, ten nejlepší izolant ^^ A uvnitř - krom toho, že Peťule zakopává o díru uprostřed místnosti, ve které měli vikingové ohýnek - vidíme plno kožešin, tkalcovský stav a spešl místnost na vykonávání potřeby - byla to pro ně asi společenská událost či co. Venku ještě stojí kaplička a za vším se kýčovitě skví další vodopád - ano, ještě stále nás tu vodopády baví! Hodní Francouzi nás berou až na Ring Road, a tak jsme s nimi strávili příjemné odpoledne, navíc jsme se dostali zas o trochu nazpět, než jsme původně chtěli, daleko před Skogar (kde jsme začínali trek),  a tak máme možnost podívat se na zoubek Seljalandfossu, chichi. Ale teď už bude sedm večer..na dnešek už to bohužel nevidíme..

   Směrem z města takhle v pátek večer jedou mraky aut. Stavíme se u rozšířené krajnice, házíme po nich smutné pohledy a plno aut nás míjí, ale ještěže tak... nestojíme tu ani 10 minut a zastavuje nám takový správňácký islandský monster truck, ke kterému by se mi hodil žebříček. Majitel nám (se silnym přízvukem, takže se dost nechytáme) vypráví, jak se při erupci Eyjafjallajökullu 2010 jeli autem podívat k valící se lávě a tak.. je to prostě jeho hračička a Lukyho baví, jak jsem z toho auta uplně paf! Jinak s manželkou míří do nejbližšího města - Hella - odkud budou zítra pokračovat na hiking po horách. Tak si říkáme, jak za nás ten osud hezky vybírá cestu a už se těšíme, jak si dáme do nosu ve vyhlášené (zjevem hrozně american pubu) místní restauraci, co je přímo u brány kempu.
   Něco málo dokupujem v Kjarvalu, ne tak drahém supermarketu (Bonusy tu nevedou - poslední je u Selfossu a naším směrem na východ pak dlouho být nemá) a přes silnici razíme do kempu s restauračkou (za 2500Ikr/2 lidi a stan), kuchyňkou s posezením a elektrikou a s teplýma no limit sprchama - juch! Tak si nacházíme na stan místo hezky v závětří a jdem se najíst do Árhúsu, vzevřením amerického bufáče u silnice s neonovým nápisem "OPID" (to jsme rádi). Peťule si dává hezky žensky salát z mořských plodů s brusinkama a sladkou zálivkou, Lukýno "french cheese" polívku, co chutná prostě jak sýr, a k tomu pizzu mexicanu, která byla plná poctivých chilli papriček a prostě to byla best mexicana ever - pálivost sama!
   Napapaný a spokojený jsme si šli sednout do místní kuchyňkové místnosti k zásuvce a postupně jsme dobíjeli všechny možné baterie, zatímco jsme se prostřídali v horké sprše opodál. Dát se zas trochu do pusu byl moc fajn pocit. Spát jsme šli cca v půl jedný a na měkké trávě v závětří se nám spalo bájově.

   "...jojo, zdejší slunce... tak do 12:00 ještě čas odhadneš, cca od 21:00 taky víš, ale jestli je 14 nebo 18? To nedávám.."

03/08 SOBOTA Hella - Seljalandfoss - Vík

Sobotní mezicíl - vodopád Seljalandfoss (Lonely Planet, 2013)

   Ranní nespavost mě vyhnala na prochajdu k místnímu jezeru, které je hned u kempu a za které se včera moc pěkně schovávalo sluníčko, zatímco teď to u něj žilo ranním kachněním. Jinak je to tu samý islanďan.. dvě holky si balí stan a s ním dva mega polární spacáky - vůbec jim je nezávidim....naštěstí, dneska bylo vážně teplo.
  Zhýrale jsme si oba dali ranní teplou sprchu a pro snídani si došli do nedaleké pekárny. Ochutnala jsem tu jejich deep fried sladkou kouli a už vím, proč mi ráno upadl ten knoflík - asi jako dej si bacha, ne že se teď po tom treku budeš zbytek dovči už jen nacpávat. Kupujem ještě chleba, šunku a sýr, džus a Peťule si vydupává salát. TakyFirst Price černorybízovou marmošku, nejlevnější z celýho shopu, a přitom jen 45g cukru/100g?? To není jak ty naše obarvený-želé-cukry... snídáme pak opět v kempu, čajíkujem z místních plotýnek a tak..
   Stavíme se k silnici zatraceně pozdě. Podcenili jsme skutečnost, že je víkend, i že tu teď mají (i v pondělí) volno (bank-holidays) a po celé zemi řádí festivaly - islanďané prostě paří, prolejval se litry alkoholu a užívají si opileckého sexu (jak doslovně praví náš průvodce) a nějací stopaři je opravdu nezajímaj.
   Nicméně, vzali nás tři kluci (řidič byl asi jejich taťka) a dovezli nás až k vodopádu Seljalandfoss, kterému jsme se prošli za zády a kupodivu ani nebyli zlití od hlavy až k patě! Jinak nás vyzpovídali o našem školství, o nás, jeden z nich se rozpovídal o ekonomické krizi (to už jsem se fakt nechytala a přešla jsem do módu usmívej se a přikyvuj!) a druhý (Gudmundur) si zas vedle mne listoval naším Lonely Planeťákem - vypíchnul Arbyrgi, město na severu, kde prý uvidíme supr kamenný kotel, ze kterého byli oni úplně unešení... nám se zase líbí, že z něho vede trek proti proudu k Detifossu a už se na něj moc těšíme:-) Tak nám ukázali vodopád za domem jejich příbuzných - pročež mají mimochodem slovo, něco jako fyrka, což je prostě příbuznej, na kterého v angličtině nenalézají slovo (přisuzujeme tomu rozpoznávací znamení pro to, s kym ještě spát můžou a s kym už ne, chichi) - pak nás vyhodili u toho našeho vodopádu a zas se vydali zpět o jednu vesnici, na ferry na ostrov Vestmannaejarr, kde ten festival nabírá nekontrolovatelných rozměrů...a hnízdí tam puffini, fňuk!!

Jasno? Až za prašnou oponou!

   No nic.. u rozcstí k vodopádu stojíme chvilku. Fotim Lukáše s tou bizarní oblohou, která byla dvoudenními vichry zahalena v prach (z oné erupce 2010), a tak není vidět jinak jasná obloha. Zas o kousek dál nás bere klučina, kterého zajímá, jak těžké je tu stopovat. No, dneska slušně:P ale když je někdo blb a nejede radši pařit na ostrov.. Á zas stojíme na Ring Road, co 4 minutky tu kolem nás profrčí jedno auto. Lukýno se divil, že nás zatím brali jen chlapi, když tu maj nejvíc brát stopaře ženský, a tak nám zastavily rovnou dvě blonďatý, co míří kousek před Vík. Tam už teda nejezdilo skoro nic.. ale Víkováci jó, tak nás vzala Víkovanka. Básnila nám o své domovině a co tu všechno musíme vidět.. a my se přitom chceme jen podívat na černopísečnou pláž a na svetry v místním ICEWEAR turistickém shopu.

"Tohle počasí je vážně divný." (Víkovanka)

    Pani nás vyhodila v místním kempu..no, ještě nebylo tak pozdě, abychom to dnes vzdávali, a tak jsme nasadili batohy a ťapkali se podívat na pláž. Všude bylo plno racků a krom jejich zobáků tu byla opravdu jen černá a bílá.. měli by tu být i puffini, ale tomu, že to si tu puffini hrajou na racky, jsem neuvěřila. Taky jim tu zkameněla partička trolů, co se nestihla ukrýt před ranními paprsky - a teď je tu z nich atrakce, chudáčci. Trčí tu z vody, v tom dnešním prašném oparu z Eyjafjallajoküllu.. :-( No, zaskočili jsme i do místního obchodu z vlěnými produkty, ale nic nás tu echt nenadchlo - alespoň napoprvé, protože z Víku jsme se nakonec takhle navečer nedostali.. a tak jsme tu v kempu přespávali, dali si těstoviny s pestem i si skočili na místní benzinku na zmrzku - do které se Luky zamiloval (stačí mu málo, přelít zmrzku čokoládou a všechny chmury dnešního stopování jsou ta tam:-)). Jelikož Icewear shop je hned vedle, zaskočili jsme tam ještě před zavíračkou a Luky si tak našel uplně úžasnej svetr s koníkama. Slušel mu, padnul mu, ale nakonec se rozhodnul odejít bez něj. No, snad potkáme ještě nějakou svetrárnu, pokud možno ne tak profláknutou a s cenama víc při zemi - budeme se muset zeptat ňákýho místňáka, až nás vezme někdo ve svetru ^^

..jdem si umýt botky.

prašná obloha padááá

Někteří trolové to už nestihli..

Vík - nejpršavější město Islandu "jediné místo, kde jsem zažil vodorovný déšť" (Gudmundur, Isl.)
A my tu měli slunečno, dlabali jsme zmrzku a chodili v tričku.

04/08 NEDĚLE Vík -"cloister" - Skaftafell
   Vstali jsme tak ňák ani brzo, ani pozdě.. ale na dnešek se moc nebylo na co těšit. Neděle a den stopování před námi. Tak jsme si aspoň dali ke snídani puding a hromadu čaje - využili jsme místní erární rychlovarky a šetřili naše tři zbytkové bombičky (na kterých náš vařič už pomalu odmítá dělat, ale budeme to muset všichni ještě chvilku vydržet).
   Jak jsme ťapkali k R1, z dálky jsme viděli osamoceného stopaře na našem včerejším místě. Zatím tu prý stopuje tak hodinku bez úspěchu.. no, řadíme se za něj o dvě lampy dál (o půl hoďky později i za nás dvě další stopařky) no a dvě hodiny a něco málo k tomu trpělivě házíme očkem po každém řidiči, až nám - o pár kamínkových her později - zastavuje automechanik (a nadšený rybář), co konečně taky umí řídit (ono, kde se to tu maj naučit žejo..) a hází nás až do "cloisteru" (místní název města Kirkjubaejarklaustur!). S rybářem si po celou cestu povídá Luky, který se na místo spolujezdce vměstnal i se svým "batůžkem". Vyprávěl nám, jak jeho rodina žije rozházená po celém světě, cestujícím způsobem. On sám žil snad v Holandsku pár let nazpět a tak.. taky jak tu rostou borůvky, co mají teď sezónu (i když normálně je tomu o měsíc později - a prej že maj nejhorší léto za dlouhou dobu!) a jak s otcem rybařili v teplé vodě, kde mohli rybky pomalu tahat rukama.
   V Klausteru už nakonec podlehl křučící ručičce nula benzinu a vyhazuje nás na místní N1 benzině. Dostáváme od něj tu nejlepší nektarinku, co jsem kdy jedla, a zas frčí dál - po okolí po příbuzenstvu.
   Stejně tak i my jeli dál, a sice s kapitánem lodi z Aljašky, co si užíval volných silnic a drandil skrz celý východ - a tak pro něj neznamenalo žádnou újmu, vyhodit nás už u Skaftafellu. Jedeme to teda do hroznýho počasí, ze sluníčka pod temnou, mračnou oblohu halící ledovec Vatnajökull (největší ledovec v Evropě, po Antarktidě a Arktidě i na světě^^) i vysoké hory (i tu nejvyšší, Hvannadalshnúkur s 2110m). Ale my víme, že pěkné počasí cestuje s námi klepu klep, a tak si nezoufáme, jen jsme na něj teď asi byli moc rychlí (Vík - Skaftafell = 139km).
   Skaftafell je od Ring Rout cca 25min pěšky po okraji silnici a je to jeden obří kemp a turistické centrum s pobočkami dvou agentur nabízejících vedené výlety po ledovcích, jezerech a po skalách... sama jsem teda neodolala a upsala se na ICE CLIMBING na zítřejší dopoledne, tak snad se ve zdraví vrátím. Jinak jsme v náručí ledovce. Ačkoliv nemůžeme být víc než pár metrů nad mořem - protože prostě jsme na oné přímořské planině, která tu je - snad kro Víku - všude, akorát zde to není jen láva anebo šedé mechy, zde je to jen obří delta vod z ledovce a holost sama. Kolem nás se ale trčí krásné hory. Mimoto, opět zde potkáváme tři Čechy, co se na erasmus chystají a co tu cestují nějak zábavně ze severu středem na jih a pak zas sem na jihovýchod...moc tomu nerozumíme.

   Bereme foťáček a vydáváme se na krátkou procházku ke Svartifossu, který padá z čedičových sloupů (kam se hrabe Panská skála!) hraju si s časem a fotím jak o život..ale blbý mračno.

   Před večeří ještě vypijeme 2 light Vikingy (moc nechápu, proč všude po kempech prodávaj jen light, když v Thórsmorku bylo normálně teď už víme, že to byla prostě restaurace žejo:P) a k véče si děláme místní lobstersoup, která byla vážně mňamózní a to, že jsme nepochopili, jak se vlastně kuchtí, bylo dost šumák.. chichi.

05/08 PONDĚLÍ Skaftafell, NP Vatnajökull & ice climbing

Malajsajčan Jonah.
"..and do u know icelandic language?"
"Ou, I know a few words..
but never learn enough to get a girl here!"

   Budík v 8:00 mě vůbec nepotěšil - stává se tu ze mne spáč. Ze stanu jsem se vyhrabala někdy ku třičtvrtě a už v 9.15 jsem měla stepovat před mountain guideama.. tak jsme si udělali čajík, dali si muffina a jogurtík a já šla. Tam mě slečna odporoučela dopryč, že se vyjíždí až za hoďku - tak jsem jim doporučila, ať si to v tom průvodci přepíšou na 10.30 (anebo to svým zákazníkům aspoň sdělí) no a šli jsme si dát dalšího muffina. Zaplácli jsme čekání i žaludky, takže mě už dnes nemůže nic porazit.
   Po desáté nás tam už chtěli. Ujal se nás původem Malajsajčan jménem Jonah co takhle objíždí země a vůbec svět vždy na sezóny a průvodcuje po ledu. Našel nám vhodné botky a vůbec všechno vybavení a vydali jsme se autem k nedalekému ledovcovému jazyku. Bylo nás pět & Jonah.. dva kluci z Izraele, co se po tom ledu pohybovali jak hadroví paňáci a já si jen říkala, kam zahučí dřív, a pak australský pár, kterým to vlastně ani moc nesedlo - ale já jim vděčím za fotky sebe lezoucí. Nejdřív jsme si jen tak u malého "kopečku" (už na ledovci) vyzkoušeli chůzi na mačkách, používání cepínů a vůbec všechnu techniku.. pak jsme po tom krásném blyštícím se ledu, bílo-modrém a denně 10 čísel utávajícím (fňuk!). došli o trochu výš, kde se kolem nás skvily už dost slušné propasti - a do jedné takové jsme se spouštěli a lezli ji vzhůru. Bylo to nějakých 20m a úplně dole to šlo pěkně ztuha - led zde je úplně modrý, průhledný a mokrý a zaseknout do něj vyžaduje sakra sílu.. to výš už to šlo jedna báseň. Tak nám Jonah výprávěl o Himalájích, kde takhle tři dny překonávali hory s třema kilometry ledolezení.. no, toho se asi spíš vyvaruju, ale i tak to byla paráda, snad se k tomu ještě někdy dostanu.

   Zpět v kempu jsme si s Lukym dali k obědu brokolicovou a jehněčí polívku (byl ji kotel a vážně stála za to!) zajedli to hromadou chlebíků s tim jejich slanym máslem.. no a řekli jsme si, že ještě dáme nějakej krátkej odpočinkovej okruh. Doházela jsem do schránky zbylé pohledy a vyrazili jsme na vyhlídku nad ledovcový jazyk. Cestička se krásně proplejtala po svahu mezi stromky, pak v mechu a kamení.. vyhlídka samozřejmě impozantní, sice nám trochu poprchávalo a foukalo, ale i tak mě ta bunda nebavila a celou cestu jsem zůstala v mikče..na cestě zpět jsem sebou práskla do mechu a jen si tak užívala to ticho, čerstvý chladný vzduch a nic kolem. Je tu vážně nádherně, surově a divoce. No, vrátili jsme se brzo. Šli si kuchtit véču ke stolkům, kde jsme opět narazili na ty erasmáky (a i ráno jsem je potkala u ledovce, kam se sami šli štrachat a pohádali se s místními průvodci že nemůžou po jejich chodníčku), akorát končili s večeří a chystali se vyklidit pole a vydat se k sopce Laka. Tak jsme si řekli "ahoj v Reykjavíku" a šli si vařit naši mushroom polívku a patlat noky. Správňácky jsme to zapili Vikingem a utekli do teplého staníku - zítra se vstává ještě dřív, vrrr...

06/08 ÚTERÝ Skaftafell - lake Jökulsárlón - Höfn (134km)

   Rána bývají krutá. Obyvláště pak, když chcete mít hezky a ono je šedo a poprchává. Máme totiž naplánované ledovcové jezero, Jökulsárlón, kde se plaví 1000let staré kusy ledu (ze kterých se prý vyrábí místní Vatnajökullské pivo^^ těšíme se na něj, několikrát o něm slyšíme, nicméně kdykoliv se někde zeptáme, jakoby se po něm slehla zem... islandská záhada!), kýčovitě fotogenické! - a my nemáme hezky?!
   Ale ráno probíhalo jinak fajnově. Sbalili jsme mokrý stan a šli si pod přístřešek kuchtit snídani na našem chcípáčkovi. Bombička chcípala až dochcípala - ale štěstí se nás drží, ukořisťujeme zde další, z poloviny plnou (i odsud totiž lidi jezdí busem přímo na letiště a frrr.. ale pořád si říkáme, že v dalším kempu už to tak být nemůže. Uvidíme. Každopádně, nekoupit si hned první večer bombu v kempu v Reykjavíku (1800Ikr, určo nejlevnější na ostrově), hned ráno na to se tam objevily dvě skoro plné - prostě se tu dá žít, aniž by si chudák student zaplatil za plyn. Dojídáme naší krupičku s naší First Price marmoškou, od spolusnídačů (co se dnes přepravují do Skogaru na trek) dostáváme na cestu dvě plechovky piva (někdo neměl místo v autě a nemohl je vzít - ale odškodnil je pivem (které nepijou - my si nestěžujem!)).
   Na R1 jsme chtěli stát v 9...v 10 jsme tu jak na koni, za zády letiště odkud lítají fešný prdítka na vyhlídkové lety a před námi silnice z/do kempu. Doleva i doprava pak Ring Road, a naším směrem nejede nic.. vždy se v dálce zamihotá pár světel, který k nám dojedou a většinou zahnou ke kempu - i na ono letiště pak častěji, než že by pokračovalo dál. Tak jsem si stavěla kamínky na cedule a Lukýno mi je zlomyslně shazoval ... až jsme se jednou tak moc culili na dva z kempu vyjíždějící francouze, že nám prostě museli zastavit.

   Překvapuje nás pohostinnost lidí, co nás berou. Žena Islanďana s "monster-truckem" nám nabídla bombónky i pití, od kluků mířící na fesťák jsme ochutnali sušenou rybku a dnešní francouzska se kvůli nám málem přerazila, jak proběhla RESTAURANT MUSEUM abychom už už mohli pokračovat v cestě.

Francouzi zde byli kolovat. Moc anglicky nechápali (naše angličtina se tu radikálně zhoršuje, jak musíme mluvit polopatě) a my moc nechápali je, random skládaná slova.. ale rukama, nohama - znáte to, domluvíte se všude. Hodili nás až k jezeru, kde sami měli sraz s kamarádem, jedoucím na motorce za nimi, na oběd.
   Tomu hnusu šedivému na obloze ve Skaftafellu jsme úspěšně odjeli - uf! Tady bylo kýčovitě krásně, ale zas ne uplně modro - aneb co víc si fotografující človíček může přát. Přešli jsme most přes nejkratší řeku Islandu (Jökulsá, z jezera do moře má asi 150m) a zhruba uprostřed mě Luky chytá a "Hele, seal!" a tam se opravdu cachtal tuleň u jednoho z kusů ledu, čumákoval po hladině. Úsměvy od ucha k uchu, doťapkali jsme k místnímu café, odložili bagáž jen tak do rohu (jako všichni tu, co chodí s batohy - tak se o ně nebojíme..), dáváme si mega muffiny a horkou čokošku a užíváme si sluníčka i výhledu na ledy v jezeře.

   Luky šel obhlídnout situaci a mezi kvantem turistů (a turistických skupin, které sem vyflusává jeden bus za druhým), se mu daří koupit nám dva lístky na obojživelnou tour po jezeře - aneb alespoň jednu, jaksepatří turistickou atrakci si dopřát musíme. A jeli jsme na vodu - navlíkli jsme si vesty, vecpali se zadky na lavičky mezi nadšené důchodce z jednoho ze zájezdů a já začala cvakat foťákem..

   Jezero je úplně ledovcově modré.. plavíse v něm ohromné kry, některé i trochu převrácené. Hloubkou má až 290 m a sem tam do něj vplavou i ti tuleni, co tu loví rybky a co jsme tu z celé té lodi viděli jako jediní. 

   Točili tady pár filmů - třeba Jamese Bonda: Die Another Day (2002), Batman Begins (2005) anebo Laru Croft: Tomb Raider (2001), kdy místní žluťoučké lodě přetřeli na ruskou šeď a hráli si tu na Sibiř. Kvůli Bondovi zas potřebovali nechat jezero zamrznout - a tak přehradili řeku do moře a jezero za 2 - 3 týdny zamrzlo natolik, aby se po něm dalo jezdit. Zničili tu šest Aston Martinů a je z toho minutka ve filmu.. Ještě jsme tu ochutnali 1000 let starej led - ne že by chutnal nějak odlišně, žé. A jelo se zas na břeh. Šli jsme se ještě projít podél řeky k moři, kde se kusy ledu vyplavují na břeh, a zamávali jsme kámošovi tuleňovi....

   Zas stopujem... dál, na Höfn. Nečekali jsme to, ale 20 min stačilo a vzali nás další Francouzi - tentokrát pár, s moc milou holkou a vstřícným řidičem, kterému jsme ukrátili onu otravnou část u Restaurant Musea, kam se mu evidentně nechtělo, a tak s námi zůstal a tlachal v autě. Vzali nás až do Höfnu, kam jeli též. Musím říct, že dnes to s tim stopováím bylo fakt jednoduché, ačkoliv Ring Road byla teda dost prázdná - je to spíš výhoda, nezmizíš s autem "v davu".

sculptury v Höfnu

    Byli jsme vyhozeni u přístavu, hned u jedné ze dvou doporučovaných humřích restaurací (prý si tu máme dát humra!!). Tak jsme je omrkli (bylo pět odpoledne) a šli jsme se přes město ustanovat do kempu. překvapila nás jeho vybavenost - všechno možný, nádobí, dochucovadla, přístroje (toaster, konvice, plotýnky i lednička..), dokonce i free kafe.. tak jsme se nakonec v místním Nettó supermarketu rozhodli, že na humra kašlem a za vlastně stejnou cenu jsme udělali velkej nákup, a to včetně naložených jehněčích kotlet za 2500Ikr/750g. Co je na tom echt drahého - jakože tu má být maso fakt drahý - to jsme nepochopili... ale možná už vidíme příliš masolačně. Kuchtíme si ho na pánvi, jíme ho s trošičkou rýže, zapíjíme darovanými -Vikingem a Gullem a je nám fajn.

Lavička na hrbu v kempu. Ďábelský kýč!

   Kýčovitě zapadá slunko za hory, barví mraky i domky, a tak neodoláváme procházce - aspoň rozchodíme ta napapaná bříška. Höfn je fakt pěkné město - je barevné, rozmanité. Mají tu zelené kopečky a vyhlídky u moře, sem tam romanticky prsklou lavičku či památník. V mnohých oknech jsou vidět malířská plátna či stojany s notičkami... a vůbec, i v tom nejmenším městečku lze najít galerii, stále konají festivaly atd. Ono, nezcvoknout tu z té dlouhé tmy a zimy.. to asi neni jednoduchý - a tak si malujou, jazzujou a kafujou (na kafe a Coca Colu (které tu mají největší spotřebu/osoba na světě, jejich místní oblíbená limča má dokonce ještě víc cukru! bleh..) evidentně nedají dopustit. Když se člověk nadechne zdejšího čistého vzduchu a prošlápne si nějakou tu hiking tradu - nemůže se divit, že se tu lidé dožívají nejvíce let co kde..

člověk by se měl skoro bát..

   No, vrátili jsme se do kempu, sedli si do místního "obýváku", dopřáli si free kafe.. pokecali s dalšími Čechy a zkusili na mapě najít, jak jen něco vidět z východních fjordů - ale vykašlali jsme se na to s tím, že prostě uvidíme.. Času dost a bůhví, kam nás nohy (auta) zavedou.