ISLAND - Reykjavík & trek Skogar - Thórsmörk

Jak už to tak na cestách bývá, popsala jsem tužkou jeden sešit. Tak první část našeho deníčku z Islandu!

15:47 EDINBURGH = burger a Guiness – ať z toho Skotska taky něco máme!
A pak den v Reykjavíku - jen takové malé nakouknutí, plánujem se sem vrátit o pár dní dřív před odletem a pořádně ho prochodit!

Seabaron - malinká hospůdka v přístavu
a nejlepší lobster soup široko daleko!

Jak trolové zapomněli na botičky..

..mlsouni mlsní!

27.7. SOBOTA    
Reykjavík – Skogar – noc v divočině
(trek Skogar – Thórsmörk)
    Ráno jsem vyskočila jak na pérko, že svítí sluníčko a juchala jsem nad dnešními plány. Geysír, Gullfoss… s partou Čechů rovnou na sever anebo snad stopnem někoho do Langmannalaugru na treK Duhovými horami? Na stopování je krásné (nebo si to zatím alespoň myslíme), že pevné plány vám jsou k ničemu – lepší je nechat unášet se okolnostmi.
     S vidinou nijaké sprchy ve dnech následujících, ta ranní dlouhá bodla obzvlášť. K snídani Luky zblajznul Skyra (místní jogurt, ve kterém lžička stála, nicméně tuku to má nula nula prd.. – jak později (ca ve tři odpo) tuto mou informaci Luky okomentoval slovy „Jo tak proto už mám hlad!“ mučim lidi hlady, jídlo já nechápu.) Zpět. při balení stanu a bagáže se mi ho podařilo parádně naprdnout, aniž bych věděla čím. Chová se to jak holka, naprdne se, pak je to nevrlý a mlčí a když ti pak konečně dojde, že se něco děje, tak tě odpálkuje. Grrr. Nicméně, sbaleno, potěžkáno.. Čechy jsme nepotkali, a tak jsme pořídili mapu treku a jali se stopovat směr Skogar – protože dostat se tam po Ring Rout nám přijde jednodušší, než se snažit dostat do vnitrozemí k typickému nástupnímu bodu treku – Langmannalaugru.  

     Naše první zkušenost se stopováním – byl krásný, slunný den, na zádech domečky a palce v křeči… celých cca 20 minut, než nám i na tak dementně vybraném místě zastavil klučina (původem z Polska), co s námi přefrčel na pumpu na okraj města, kde jsme jen přešli přes odbočku a stopli hned druhé auto. „Bodrý dědula“ mířil na sever, do míst, kde se narodil, na trojitou oslavu padesátin… a tak nás jen přiblížil přímo na „jedničku“, ze které už byla cítit islandská divočina, hory a pláně.. to jsme ještě netušili, kde dnes budeme spát!

     Po pěti minutách nám zastavuje fotograf, co míří až za Skogar. Po cestě nám vyprávěl o erupci Eyjafjallajökull před třemi lety a o tom, jaké záplavy dokáže vytvořit výbuch Katly – jejíž erupci všichni nedočkavě vyhlíží:P Přitom jsme profrčeli kolem vodopádu Seljalandfossu, kterému se lidi chodí koukat na vnitřnosti, v dálce jsme zahlédli údolí s Thórsmörkem.. a po asi dvou hodinách cesty nás fotograf vyhodil u naší odbočky a jel si dál, fotit na sluncem zalitou svatbu. U silnice si Peťule sotva stačila převlíct kalhoty za šortky, protože vedro, a už u nás zastavovala taková rozpadající se rachotina (á 1400Kč/den), ze které vyskákali tři kluci, co jsme je potkali na letišti (Jirka, Petr á nevim..).  Nějak jsme se k nim nasoukali (takže výmluvy "Nemáme místo! Nemůžem vás vzít!" jsou naprosto bezpředmětné..), a tak jsme se s nima svezli přímo do Skogaru, k nádhernému vodopádu Skógafossu (kde nám začínal trek).. oni si zas jeli dál, vstříc dalším lapáliím se svým ořem. 

         
    Skógafoss byl vyústěním dlouhé řeky z pahorků a ledovců na planinu. Byl velkolepý a my celý zbytek dne ťapkali proti proudu řeky, kde to byl jeden vodopád za druhým. Voda se valila kudy se jí zachtělo – padala z výšin a burácela. Zakousávala se do skal, utvářela převisy a jeskyňky, ve kterých se zdvihala mlha a občas ji překlenula nějaká ta duha.. nahoru a zas dolů, ťap ťap s našimi domečky na zádech a klap klap trekovými hůlkami. Lukymu se naštěstí podařilo jakž takž spravit ty své, a tak se jen občas zastavujeme na utažené matiček (mnohem častěji pak na focení – aneb jak vyplácat baterku za 1 den! chichi). Před šestou večerní si pak nalézáme plácek a dáváme si „oběd“. Vytáhli jsme kuře, sladkou papriku a těstoviny.. jinými slovy, instatní kuře na paprice a za sluníčka, vedle potůčku, jsme si na něm pochutnali. Kolemjdoucím turistům, co spěchali na bus do Skogaru, se jen sbíhali sliny.

     Dál jsme hrdinně vyrazili dál proti proudu vodopádové řeky. Po nějaké chvíli byl každý následující přitékající potůček Lukášem označován za vyhlížený soutok dvou řek (ten byl vyhlášen naším dnešním cílem, od nás vzdálen jednou tolik, co jsme doposud došli, chichi). Po několika peripetiích fotografování a opravování hůlek začal Luky cítit most - a hned za dalším mega hrbolem se opravdu vynořil. Most, na který se nedalo dostat nijak jinak, než s bagáží a po žebříku, překonat zábradlí.. ale pořád luxus - aneb brodění řeky nás dosud nepotkalo.

    Za mostem nás čekala info mapa, pak že chata je asi tak den cesty daleko (stejně v ní nemaj vodu, my ji tu máme fůru!) a výhled na pár, co si tu rozbaloval tunelo staník. Chtěli jsme jít ještě o kus dál, ačkoliv Peťule už mlela z (před)posledního. Nevermind, převlíkla si šortky za kalhoty (v jedenáct večer na Islandu?? dóst dobrý!), nasadila místní čepici s koníkama a ťapalo se dál a dál, až k vodě a pak k ďolíku s černym pískem kousek od cesty, kde jsme tak moc nebyli vidět, že se nám Lukýno cestou z mytí nádobí v té neuvěřitelně stejné krajině málem ztratil (šel ca 200m). Dorazili o půlnoci, v jednu si dali večeři a hurá do spacáků!

na echt tmu jsme si počkali skoro celou dovolenou (foceno ca v jednu ráno)

28.7. Neděle - v zemi nikoho a v té božské! - příchod do Thórsmörku
    Přes noc bylo krásně teplo, asi pod náma něco žije. Snídáme pohankovou kaši s výhledem na v dáli pochudující trekaře, co započali trek hrooozně brzo. To my zatím žijeme od 12 do půlnoci!
Prší. Za deště balíme sebe, batohy i stan, který je z toho písku opravdu výživný. Nasazujem bundy, nepromoky a rukavičky a vyrážíme vstříc dalším dvoum etapám treku - Ashtray a Godland. Kromě toho, že prší, jdeme opravdu pustinou, kamenitou zemí nikoho. Šplháme vzhůru k emergency hut, odkud by možná byl docela fajn výhled, nebýt všude mlha a mraky. Nicméně, tak ˇák vcházíme do úseku mezi dvěma ledovci, kde dle průvodce prší, i když je ve Skogaru sluníčko...prostě nepředvídatelnějc než jinde na Islandu. Přecházíme první sněhové pole, hrabeme se do dalšího suťového kopce, slezeme dolu, další sníh, další kopec... předbíhá nás plno nalehko ťapkajících vysmátých ostrovanů, zatímco my funíme do dalšího svahu. U rozcestníku na jedinou chatu tohoto treku baštíme sušené krevety a vyhlížíme naší sněhovo kopcovitou budoucnost.
    Lukýno remcá, že je hlad. A když to má hlad, tak je to nevrlé, tudíž jsme přešli už jen jedno dlouhatánské sněhové pole (aneb "další ledovec!") a vaříme si vedle cesty, s výhledem na dvě nejnovější hory na světě, které vznikly po erupci Eyjafjallajökull r.2010. Pěkně se z nich dýmá, a zatímco Lukýno s Mončičim vaří, čteme v průvodci, že si na jedné z nich máme uvařit oběd, protože je na nich mega teplo. No, chybělo nám k tomu asi jen 200 m cesty! :D

Zem nám propaluje podrážky, a přesto kolem nás plno sněhu a ledu.

    Nebe se nám docela trhá a na další cestě míváme i parádní výhledy. Za kopci začíná třetí část treku, která má právě nádherné výhledy na zelené kopce, modrý ledovec nad Katlou a divoké vodopády i vykousané soutěsky. Prostě "božská země". Naše cesta míří střemhlav dolů, a tak si Pe´tule nechává utáhnout botky (zatímco jí zavazují střevíčky, zneužívá času a fotí okolí, chichi). Ťapeme, kloužeme, sypeme se... je nám vedro v těch nepromokách a ani mrak, co nás zahaluje, osvěžení nepřináší. Výhledy jsou úchvatné a zas je to něco úplně jiného, než předchozí dvě části. Na nějakých dvaceti kilometrech se tu prostřídají tři naprosto odlišné krajiny - bomba!
   Hezký je i přechod sedlem mezi dvěma úsolími na stolovou horu - je to sice trochu náročnější pro strach-z-výšek mající povahy, jelikož je to vysoko, střemhlav, s bagáží a jen se přidržuješ rozviklaného řetězu... ale pro nás dobrodruhy je to awesome.
    Čím níže, tím zeleněji a kytičkovatěji (i jahodníky! ale bez jahod:(), pod kopcem brodíme říčků po kotníky a nalézáme kemp s teplou vodou á 400Ikr a pěkným stanováním mezi stromky na travičce. Je půl jedné, v kempu to chrápe a kolem lítá ňákej děsivej pták, co vydává zvuky jak frkačka. Bojim, bojim. A vůbec to tu nějak žije, i když je dost šero, ptactvu to evidentně moc neva - asi využívají těch pouho-pouhých třech měsíců mňamózní sezóny, než bude zas zima). Jo! Nejvíc si vyvařujem, večeřeli jsme noky s hříbkovou omáčkou. Ňam ňam.... zítra se nevstává!

29.7. Pondělí - v údolí Thórsmörk
    Jak tu lidi začínají, ale i končí treky, ukořistili jsme tu malou bombu k vařiči (skoro plnou) a dnes ráno i zbytek malinové marmošky. Je sice megasladká na chuť, ale poctivá a 49g cukru/100g to je fajn.. a kdyby to bylo moc, aspoň mi Lukýno víc nechá! muhaha. Dali jsme si ji s krupicovou kaší (vděčná to surovina na treky, jak zjišťujeme později), zapili to všemi teplými nápoji, co s sebou máme a listovali jsme si Lonely Planetem. -chceme dnes přejít údolím do kempu, ze kterého se dá už vydat na trek Duhovými horami a ve kterém bychom zároveň mohli dobře doplnit zásoby. V cílovém Langmannalaugru bude totiž prd a po cestě se kempuje jen u chatiček a v těch člověk taky nic nekoupí. Jsme sice kousek od famous vodopádu, kterému se chodí za zády, nicméně stále něco přes 40km tam i zpátky a odsud se nedá moc stopovat..aspoň my si netroufnem.

    Stále se neumíme sbalit meteleskum bleskum, obzvláště pak, když nám o nic nejde (jako třeba o suché zadky). Takže napohodu v sandálkách korytem řeky (a jen jednou(!) foto zastávkou) do dalšího kempu známého též jako Thórsmörk.. booooring! Rozbalili jsme stan na kýčovitém místě vedle potůčku, naházeli jsme dovnitř bagáž a vyrazili mezikopci do přesně půl hodiny vzdáleného kempu, kde má být i jídlo a tak. Zázemí v něm je opravdu skvostné - už se nedivíme, proč tu lidi rádi končí treky kvůli vybavenosti.. sauna, restaurace, obchod s oblečením, jakési jóga aktivity a horký bazének. Nicméně, my bydlíme jinde a vyvařujem si znamenitě sami! (taky tenhle kemp stojí 1600Ikr + jídlo)
    Lukýnova představa polévky se však plné, a tak si pochutnává na dvou talířích krémové brokolivocé polévky s chlebíkem, co chutná jak bábovka s dýňovými semínky. Zatímco se nacpává polévkou, já smolim první (vykňoukaný) pohled babí do Jinočan a popíjim Vikinga ^^

Duhoví jednorožci na cestách!!!

   Po cestě zpět se Peťule snaží zdolat skalku s výstupy, ale je to srab.. kecáme s vysmátým španělem co už je otráven milionem vodopádů a pádíme za poprchávání spět do našeho kempu, kde dokupujem nejnutnější zásoby - sacharidy. Tedy rýži a tyčinky. Mini marmošky a´t si strčí za klobouk, my na naše lívanečky nespěcháme. Taky potkáváme skupinku Čechů - tři z nich akorát došli trek horami a další dva (se kterými se tu seznámili) je přijeli vyzvednout. Jednoduché. Tak vyzvídáme a jsme uklidňováni, že nic záludného na cestě čekat nemáme... brum brum brum