Jednou za čas člověk prostě musí otevřít oči, zahloubat se do ticha a získat pocit klidu, míru, spokojenosti a lehce plynoucího času, co laská prstíky, které se ho výjimečně nesnaží chytnout, dostihnout a zardousit, zastavit, vrátit či prodloužit...
Co když se, se vším tím hledáním, jen víc a víc ztrácíme?
Snadno vyjadřujeme, co si myslíme nebo co chceme, ale obtížně již vyjadřujeme své pocity a city slovy.
Chodím plavat, ráno v šest vlejzám do ledové vody Ymcy a jak pětadvacítky ubíhají, ani ta ledová voda mou teplotu teploty lávové nestačí řádně ochlazovat. A pak čtyřstovka - 1. petadvacet pod vodou co možná nejdál a zpět pak vyplavat. Měli jsme se pokusit každou doplavat pod vodou o něco dále... ostatní s tím evidentně neměli problém, trojbojaři jedni, já si užívala ticha, šplouchání vody a sportovního soustředění (je hezké, jak se lidé před sportovním výkonem tváří rozlišně... ačkoliv na souši roztěkaní, v bazénu mají všichni prázdnou hlavu, existuje pro ně jen přítomnost, jsou doopravdy sami sebou a každý ze sebe vydává jen to nejlepší...a každý člověk vždy dělá vše tak, jak v daný okamžik nejlépe zvládne...i lenost je holt tím, čeho je zrovna člověk schopen, ničím míň, ničím víc). Nádech a ponořit...voda protéká skrze prsty, človíček se pohybuje po dně, metr po metru, míjeje dlaždičky dvojí barvy, usilovně se prokousává k cíli, váží dechu, míjí plavce v sousedních drahách a z posledního dechu na druhé straně podél zdi z vody hlavu vystrkuje se slavnostním "woooh" a rozjařeným výrazem...a je krásné, že ostatní mu věnují slova gratulací, ačkoliv jeho výkon je tak polovičním jejich. (jaro, 2010)
Žádné komentáře:
Okomentovat