kazdy jsme tak trochu narcis

   Méně myšlenek a více pocitů. Tinnitus ulož do ticha a soustřeď se na padající hvězdy - ráno. Imaginárně se profackuj a buď konečně sama sebou, protože tohle je divný, skřípající a přeříkávající se. Jakoby mi ty pravé momenty proklouzávaly mezi prsty, přesně ty momenty, v nichž jsem vždy zářila jasněji než mé drobné jasnovidecké snění. Najednou je nemůžu uchopit, alkohol nealkohol, předstírání nepředstírání... a otevírám šuplíky, prohlížím si texty, fotky, (po)city a příběhy. Sfoukávám prach z udusaných, zapovězených vzpomínek a propadám se do jejich lačných chřtánů - - -

Dvě deci suchého červeného každou čtvrt hodinu,

plus 'feeling miserable' jako sobotní
pozdrav
z dáli a z ticha, soufly and gentle
as a miracle
in this fuckin' world plný dramatu.

Dnes se cítím šťastná
tři vteřiny a jedno otočení měsíce

sladké sny a snad budeš mít štěstí i ty

zítra či za týden

s jinou.

Zamračeně se svět pozoruje špatně. Nešťastně a rozmazaně. Mít na čumáku nasazené brýle s medovým světem je o tolik snažší... i když se hrozně špatně sundávají. Hůře než ty růžové, které ti někdo dříve (než později) prostě urazí, nejlépe i se vším tím na krku. Medový svět je jako západ slunce za béžovými závěsy, jako šátek kolem krku a půllitrák s meduňkovým čajem, jako podzim sám - hřeje zevnitř, i když se tak navenek nemusí zdát. Všechny ty podzimní příšerky se drápou z šuplíků a snaží se mi můj medový svět někam schovat, uzmout si ho k sobě a nepustit mě k němu.. asi abych musela všemu čelit "tváří v tvář". Třeba ta příšerka Realita, co si myslí, že ji nevnímám a zastírám svým medovým světem. Ta je nejvíc mimo, i s celým svým šupletem. Jo, něco mi uniká, ale to něco je určitě ještě reálnější než realita sama. Je to hra a až přijdu na to jaká, tak ji vyhraju.