Svalbard memories

Arktida je kouzelná. Tichá, a divoká ve své surovosti. Není roh, za kterým by nemohl být medvěd a není kus dřeva, který by se o pár desítek metrů dál jako medvěd nejevil. Jedna z mnoha věcí, v kterých mne pobyt na Svalbardu vyškolil je, že bílej medvěd je sakra dobře maskovanej. I v létě.

„How many polar bears you can see right now?“ (P)
„Hmm… at least four. You?“ (J)
…

   Nikdy jsem nesnila o tom, zažít Arktidu. Ale, zamilovala jsem si chození po horách, vandry, ledový curling.. na Island už nedám dopustit. Když pak přišel nápad a možnost se na Arktidu podívat v rámci studentského Kurzu polární ekologie od JU v Českých Budějovicích, chňapla jsem ji a už nepustila. Vymysleli jsme mi neuvěřitelně ambiciózní a náročnej projekt – chytání rozsivek přenášených vzduchem do pastí rozmístěných na transektu po ledovci, spolu se vzorkováním kryokonitů – s kterým jsem vyrazila vstříc místům za polárním kruhem. Taková první malá expedice, takže kdo by si nepřipadal tak trochu důležitě žejo J

   Nebylo to easy, ale rozsivky jsme nachytali. Kromě samotného odchytu na ledovci Nördenskiold, jsem po návratu strávila týdny přípravou vzorků na katedře a skoro dva týdny v Meise fotografováním toho bordelu, co jsem z toho dostala. Fotila jsem spíš písek, než organismy… občas jen chuděrky ukouslé schránky rozsivek, ale člověk musí pracovat s tím, co má.. S výsledky jsem si pak hrála a porovnávala je s tím, co se našlo v kryokonitech (takové dírky na ledovci, mikro habitaty v ablační zóně ledovců, kde žijí hlavně sinice, zelené řasy, ale také nějací bezobratlí živočichové a právě rozsivky) už dříve, a co našla Eveline minulý rok v jezerech v okolí mého ledovce. Hodila jsem to do prezentace, kterou jsem pak měla, o velmi rušném víkendu, na Lužnici. Myslím, že mi z toho zešedivělo tak šest vlasů. Možná sedm. A přesto, jsem po tom všem byla dost smutná, že to je všechno a takové práce vydalo jen v jednu prezentaci. Ale, ono ne.. dodělám ještě zbylé kryouše, zanalýzuju to a vyjedu s tím v březnu do Německa na rozsivkářskou konferenci. Life is good!

„I’m a bit sad now.. because the presentation was the only thing that came out of my results.“ (P)
„Hey, you never know!“ (E)

   Miluju život mimo civilizaci. Možnost vylézt ráno (avšak krutá to rána pro nespavce, ať už jsou v Evropě, či na Arktidě) z boudy a ocitnout se hned na oblázkové pláži.. jen kdyby to moře nebylo tak ledové, to bych do něj možná vlezla i víckrát než jen jednou. Ono ale, sprchování se vodou z místního potoka je taky dost cool (brrr), obzvláště pak, když je pak jednou tak pěkně, že to absolvuješ dvakrát za den a nepřipadáš si vůbec divně. Dlouhé výpravy tundrou, smradlavá funkční trika a ponožky, které by na konci expedice neoblík už ani Lister. Jen toho piva s medvědem by pro ty návraty na základnu mohlo být víc (měly by je přibalit do carga!). Mnohem lépe by se pak odpočívalo v křesílku na zápraží, s tím skvostným výhledem na záliv Petunia (a potenciální hrozbou bílého chlupatce za rohem). Ale nebylo to všechno jen o projektech. Bylo to také o lidech. O těch, kteří si jsou s tebou tak nějak podobní, protože jste se ocitli na stejném místě, v to samé léto. Proto za nima pak jak šílenec spěcháš na závěrečný meeting zatímco necháváš holky oddřít jeden zápas uplně samotné, a nespíš.. protože je prostě miluješ, notuješ si s nima a pravděpodobně, většinu z nich už nikdy víc neuvidíš. Dělá je to pak méně důležitými? Možná. V té skupině je však i menší skupinka, se kterýma se chceš vídat dál, a víš že to prostě půjde. Někteří lidé se stanou tvými přáteli uplně bytostně, že by si za ně strčil ruku medvědovi do tlamy bez jediného zaváhání. Přestože se poznáte tak nějak vytrženě z kontextu.. sice si každý řešíme to své, v té své palici, ať jsme kdekoliv. Ale stejně, je pro člověka mnohem snažší žít přítomností, když je v jiném prostředí, když se vrací každý den unavený ale spokojený, a když sem tam propadne ponorce. Řešíte společně nespolečné problémy, jakoby jste se znali odjakživa.. místy, mám lidi i ráda. Obzvláště pak ty, co vidí tak o dva bílé medvědy víc, než je realita. 

  Teď už se můžu jen vracet k fotkám a vzpomínkám. První ze šílených "po" fotek Hydro skupiny mi visí na stěně. V šuplíku v apruvetkách mám pořád kousky přeledové Arktidy (i když můj zamilovaný šedozelený mech z vršku u Garmaksli, zůstal pečlivě zabalený, někde na pobřeží poblíž bývalého ojedinělého výskytu nedávno zesnulého, polámaného a mořem vyvrhnutého, parazity prolezlého Burňáka), na drobných sklíčkách pak plno rozsivek (i když si furt stěžuju na mikrogeologičtinu a že v tom nic nejni..ale ono, to neni tak zlé.. ostatně, jako plno věcí které vás na začátku serou a pak si je prostě zamilujete a špatně se vám jich vzdává a posouvá se zase dál). V době středoškolské, byly výlety takovým výjevem buřičství... takovéto semknutí se společně proti pedagogům, as always. Á ono, člověk si nemusí povzdychávat, že tyhlety dětinské srandičky jsou už za ním.. evidentě i v pokročilejším věku se lze semknout proti společnému životu-traviči. Minimálně, v tom vysokoškolském. Což je vlastně jen odkládání dospělosti, jak mi někdo vtloukával do palice - takže, co já vim.

 Vím to, že chci na Arktidu zpátky. Protože je to ještě mnohem větší divočina, než jsem si vůbec dovedla představit. S někým, už nevím s kým, z Hydro skupiny, jsme před příjezdem z Longyearbyenu do Petuniabukty rozprávěli, že nechápem, co tu může Jeník dělat celou sezonu... jooo, teď své souznění s tímto naprosto nechápu já. A ono, ne že by on zrovna na mou otázku "nejsou tři měsíce až příliš?" dovedl odpovědět... ale já už teď vím, že je to něco, co se slovy jednoduše nedá popsat. Protože dokud člověk nezažije, tak neví. A to navíc nemohu říct, že bych Arktidu zažila... byl to jen takový výlet za polární kruh.

"Loučíš se?" (T)
"Zkouším to... ale nevím jak." (P)
"Tak řekni prostě 'Ahoj!'..." (T)
...