ze zahloubani se ve Skotsku

Skotsko je nádherné. Roztomilé, kamenné domečky kolem přeautíčkovaných silniček, u kterých se vždy rozhlídnu ponejprv na špatnou stranu; lidé, co s elegancí sobě vlastní, vesele zdraví a vybírají uniformu pro mého manžela, sluníčko, které snad kvůli naší sobecké přítomnosti rozehnává mračna, vrány, rackové a snad hrdličky, co perou se se sametovými veverkami o přízeň. A pak černý čaj, trochu mléka a máslovou sušenku, do packy Oldřicha Mikuláška, jeho Agogh, co sarkasticky promlouvá o hnusech do melodické fontány znějící zpoza anglických oken, Mikuláška, co se píďalkuje po stránkách "- co tělo to krok a šup s truchličkou do hrobečku ." jak s citem a přec bez citu ironicky pomrkává "že zahynu, aniž se dovím, jak jsem vzešel, normální smrtí na autonehodu, už se na to připravuju - Ó LIDSKÁ TOUHO ZAJÍT VLASTNÍ SILOU -" zažral se mi pod kůži jen svými metaforami a připomněl mi směle nesmělého kamaráda, co za smělost ukrývá duši poutníka životem skrze poezii a krásu. 

   "Proč tedy slov, těch stínů zemřelých", když ve snu straší nás však myšlenky, pudovost, strach a touhy. Jak jen on umí mít pravdu, když krutou tak krutou, však dílem pohlazení. Už se nechápu jako nechápu mnoho; čím více se znám, tím více neznámého. 18 - 25, dílem díl, krokem krok, odznovu? Ty karty mi nedají spát a když už, dny hryžou, skřípou a píská mi v uších. Jsou to prý ledviny, bouře by chtěly. Jak velké mohou být chyby, co poučují, jak hrdě přistupovat k velké chybě, co chybou už je nyní, však ní teprve bude za let pár? Nakolik ještě mohou věci bolet, aby nebylo strachu...z poznání, z úspěchu, z další rány a kopance. Jak ta tužka lehce píše, když myšlenky tlačí se ven i ušima. Freud by zubama vrzal, však on také mnoho věcí opomněl. Chtěla bych se položit na pohovku, dát unavené nožky nahoru a usmívat se ku stropu, zatímco v hlavě bude postavička palicí bušit do kosti čelní toužíce po úniku vzhůru, k bodu, kam míří pohled útěchy. Delete, storno.

   "NO - A CO? UŽ LEPŠÍ LIDÉ BYLI V KONCÍCH A JÁ JSEM NA SAMÉM PRAHU!" Lidi kolem sebe pošťuchuji, radím jim dle svého nejlepšího vědomí/svědomí, pakliže kladou odpor, domanipuluji je přesně tam, kde bych je chtěla mít. Tolik měním svět kolem sebe skrze druhé, až možná zapomínám, že měnit nepotřebuje to kolem... i když to zní hezky, změnit lidi, místa, svět, Zemi a rovnou i celý vesmír kolem sebe, jen aby bylo vše tam, kde bych to chtěla mít, kde mi je to příjemné, protože pak mohu zůstat nehybně zakotvena ve svém špatném postoji. Měním lidi kolem sebe skrze ně samé, až možná volám vnitřně sama, touhou změnit se. Miloval mě tolik, až jsem to nechápala. Respektoval mě a podporoval mě v mých krocích. Až příliš naivníma dětskýma očima na mně setrvával pohledem plným očekáváním. Udělal toho pro mne až příliš, až možná trochu ztratil sám sebe. Nebo se ještě neměl možnost najít. Smysl jeho vlastního života mu unikal. Pokud teď neví, co chce, už snad alespoň ví, jak poznat a objevit to, co chce. Ne hledáním TOHO, ale jeho nalezením. Protože když člověk něco chce, a má plán, svůj záměr vždy uskuteční. Je to energie, kterou nechápu, ale kterou ovládám. 

   Závislost..to je když se v nějakém vztahu vzdáme sami sebe, když se nadměrně přizpůsobíme a máme pak pocit, že sami bychom se ztratili. A veškeré naše sny jsou najednou závislé i na našem protějšku. Společná dovolená, byt, rodina... Vzdáváme se sami sebe, svých snů. Najednou už totiž není my, ale je jen já. Já beze snů, bez touhy, osamocené, Já beze smyslu života, ubrečené, s kýblem zmrzliny v koutku schoulené. Je to hloupost, vztahovat své sny na někoho jiného a nakládat tak na něj tolik zodpovědnosti. On najednou nese zodpovědnost za dva a trpělivě to snáší, naivně si myslí, že to funguje takto nejlépe, protože přeci on je ten silnější a on to zvládne. Nakonec to nezvládne. A možná právě i zpětně, kdy mu už byla zodpovědnost z ramen sejmuta, on ji přec stále ještě cítí, jako by tam stále byla.

   Nakolik se milujeme, tolik lásky stejným dílem dostaneme. Tím, že budeme lásku jen dávat a očekávat, že ji dostaneme od toho druhého zpět, tím nic nezískáváme, protože tak to nefunguje. Teprve když milujeme sebe, jsme schopni pro sebe udělat cokoliv, teprve pak udělají i ostatní pro nás cokoliv, teprve tehdy od nich dostaneme lásky. Když si ubližuješ, bude ti ubližováno, miluješ-li, budeš milován. Je to tak prosté, až se to většině hnusí, až tomu nechtějí věřit. Protože prostě přemýšlení není pro líné a protože je prostě jednodušší tři hodiny čumět na film, než stejnou dobu věnovat sám sobě, svým touhám, myšlenkám, snům.

Vydáním se na cestu, po které chceš jít ty sám, se k tobě přidají lidé, kteří budou naladěni na stejnou vlnu. Nedělat nejdřív to, co chtějí ostatní, protože pak není štěstí, je jen stále oběti.