The Writing On The Wall in Reykjavík

Když si vzpomenu na Reykjavík, to nejsevernější hlavní město v Evropě, vybaví se mi nejen litry výborné filtrované kávy, kilometry voňavé ovčí vlny a cesta z kempu do centra (kterou bych dala i poslepu), ale i ulice zaplněné různými skulpturami a stěny domů pokryté podpisy pouličních umělců.

Just go for it. Everything simply hasn't to be beautiful & perfect.   S. R.

Naprosto mě fascinovala okna Islanďanů. Ať už jsme byli v hlavním městě anebo úplně na druhé straně ostrova, snad v každé domácnosti se u okna pyšnil stojan na plátno, na notičky či jen vystavené originální sošky, zavěšené ozdůbky, vyskládané knížky a jiné.. skrz okenní tabulky mohl člověk vidět prezentaci obyvatelů bytečku, jejich bytosti. Doteď nechápu, jak tam v té tmě po většinu roku mohou žít a nezbláznit se z toho - tak si říkám, jestli oni to nekompenzují právě uměním, hudbou a četbou.. i my mohli v ulicích potkat jazzové umělce, opletené stromy a v místní galerii jsme ukořistili dokonce mapu s vyznačenými místy, kde o nějaké to dílko můžeme doslova zakopnout... 

 Dřív než jsme navštívili výstavu Memento Mori (a další) v místní Národní galerii, potkali jsme Saru Riel v ulicích. Ale to je jedno a druhé, jablka a hrušky. Obojí ovoce, ale nezaměníš je. Kde kdo už se inspiroval přírodou, ona to ale dokázala udělat prostě, jednoduše. Nepovyšuje překreslenou krajinu na obrazové dílo, udělá z toho myšlenkovou mapu a rozkreslí ji na kosti. Zachytí pohyby pohlavních orgánů kytky a obarví je do barev červeně. Obtiskne muchomůrku a nechá z hlavy hřibu růst všechny stopkovýtrusé houby světa, div se z toho neudusí. Její projekt nebyla inspirace přírodou, ona ji nastudovala, od základu - to, co já si píšu jako poznámky k učení, myšlenkové mapy, všechno to vidí jinýma očima a svůj pohled mi propůjčila.

 Celé to je vlastně takové pouliční, poznámky na stěnách... jdeš ulicí, v celém tom kontextu na tebe dýchne inspirace a teprv v tomhle duchu víš, co ztvárnit na stěně vedle tebe. Všechno to vychází ze surového základu a prostě to nemůže k němu nepadnout - jako když houby vyrůstají z houby.. je to nesmysl, ale padne to - bylo by divné mít místo toho na klobouku hruškový sad.

"I wouldn't take street art into the gallery but I will take fine art into the streets. I really believe what goes around comes around" S. R.

Animali is part of a series of murals that all deal with the theme: Natural Kingdoms. The wall at Njálsgata 14 deals with the animal kingdom. The wall painting was done in one day. Thomas Korn had an outburst of character overflow while Sara Riel had the role of binding it into one largescale charater.  www.sarariel.com

...a pak vylezete do dalšího patra. Rozhlídnete se, potkáte rozevřenou krabici na zemi, ve které jsou nezáživné uličky, travička a stromečky... a pak ji zavřete. Ta nezáživnost si o to volala. A nikdo další už ji neotevře je to přece umění, na to se nesahá! a najednou je to tajemství, o tolik zajímavější.

Města si sama volají po tom, jaká díla se objeví na jejich stěnách. Velké či malé, úzké uličky...hluboké či mělké. Pro pouličního umělce je to jeho prostor, neuzavřené studio.. tak žije jen ve své mysli, v té tvoří. prostory kolem jsou mu inspirací, působí na jeho představivost a implikují mu kousky, které chtějí nést na svých stěnách.

"...the outside is endless"

 

V roce 2008 město na odstraňování grafitů z městských budov, hřišť, plotů, mostů.. utratilo na 159 milionů ISK. Z toho jen 50mil. šlo na tištěné rubriky "Clean City" o tom, jak grafity poničily město. Byl to chaos, centrální Reykjavíc byl městem odpadu. Od té doby se na obou stranách (města i pouličních umělců) zlehka mění přístup k problematice. Ne že by grafity začaly být legální, ale dostaly se do jakési šedé zóny, kdy ani nejsou zcela zakázány. Když si umělec sežene souhlas od majitele a ten zas od městské rady, vzniku dílka na stěně nic nebrání. Po městě navíc vznikla místa (dvory či mosty), kde jsou grafity legální - najednou se tak uvolní tlak. Stejně jsou zajímavé změny názorů a postojů - zatímco Reykjavík dvakrát do týdně přemalovává grafity v podchodu pod Miklabraut, patnáct minut jižně odsud v Hafnarfjörđuru bylo pět podchodů a mostů vrženo do chřtánu grafity nadšenců. A jelikož mladí se musí procvičovat, aby to za něco stálo, město si takhle ušetří mnoho vrásek, na čele i na rozpočtu, a třeba z nich nakonec vyrostou stejně dobří umělci jako ze Sary R. Protože když nebudou soupeřit s městem o prostor, ale opět, jak tomu bývalo dříve, jen mezi sebou, budou se rozvíjet daleko rychleji.. a když budou navíc podporováni v názoru na grafity jako na výraz umění, možná že budou méně inklinovat k vandalizmu prostým podpisováním se po stěnách.

...prostě si toho nelze nevšimnout. 

"The problem with graffiti in that the City made it a problem. When I was growing up we had these places to paint. And everyone was into quality, trying to get better and develop," Chulo says. "As they shut down all these places, we lost the connection between the older and younger generations, and now instead of competing with style, people compete with space, and the younger generations don't develop as rapidly. They've grown up this way, and they've never had a place to practise, so this is all they know how to do." The Reykjavík Grapevine

Město vychází turistům vstříc. Do očí je bouchaj malby na stěnách a vůbec všechno, zatáhne je to do galerií, muzeí a na inscenace.. a nakonec to všechno shrne The Reykjavík Grapevine, anglický týdeník volně k rozebrání na ulici ve stojanu před knihkupectvím plného lahodných titulů o islandské divočině. A pak se divíte, že lidé, co vám na stopu zastaví, neznají ten nejúžasnější vodopád, od kterého právě jdete... vždyť my taky neznáme mnohé úžasné končiny naší mini země, nad čímž mnozí turisté kroutí hlavama. Každopádně Grapevine + Sara Riel + kapela Múm ... ❤ a nejen městský turista je lapen.