Probudilo nás dlouhému spánku nepřející, do stěn stanu pařící slunce a jasně modrá obloha.. no, co se dá dělat, to odborně hezký počasí holt budeme muset přežít. Vyhrabali jsme se ze spacáků, sundali pár vrstev a šli posnídat Skzry, ovoce a topinky s marmoškou. V deset nám otvírali koupák s horkými bazénky, vířivkou a tobogány, za 500Isk/os, tak si to nemůžem nechat ujít..
"Cos dělal na Islandu?" "Stůl..."
Koupák byl supr. i bazén měl aspoň 29°C a bazénky až 46°C. Ačkoliv teda neumím jezdit na tobogánu, tak tady mě jeden zlákal - a vymstil se mi za to. Aneb...nakopnutá na tobogánu? Ze smíchu mě píchá v zádech, ale je to smutný! - a tak se Peťule odbelhala do horkýho bazénku a belhala se ještě další dva dny (poznámka po návratu - léčila se z toho až do října, blbounka).
V kempu jsme si udělali milion toastů na dnešní dlouhééé stopování, při balení stanu nám stihly uschnout plavky a už zas stojíme u silnice. Přímo u výjezdu z kempu. Víc ani krok - jsem nakopnutá! Za námi stopuje ještě jeden pár, co s námi byl už ve Skaftafelu (mají legrační růžovej stan s takovejma kulatejma žužákama, to nepřehlídneš) a co ho te´d asi trochu stvem. Obzvláště pak, když nás nabírá dědula v bílé dodávce, co se od něj snažím naučit islandsky ahoj... ale jede na jih (my jedem prostě round the clock, smolík), a tak vyskakujem hned za Höfnem na odpočívadle. Kolem nás projíždí mega zmatení lidi - takoví ti, co chtějí jet z jihu dál po jedničce, ale jelikož tady jednička plynule přechází v 99 do Höfnu a jinak sama jakoby odbočuje, některá auta nám tu před čumáky projíždí několikrát. Nechápu, dvě silnice, v mega nezasilnicované zemi, a všichni už bloudí?!? Meganasraní španělé zvládli vyzkoušet každý směr dvakrát, až se nakonec otočili a jeli prostě zpátky.
Dál pokračujeme s párem Islanďanů jedoucích na své letní sídlo - za ňákých 30 km nás tedy vyhazují uprostřed ničeho. Opravdu. Stojíme kousek nad mostem táhnoucím se nad říční deltou a máme výhled na asi tak 5 km prázdné silnice...
- stojíme, stojíme, stojíme, jedeme, stojíme, jedeme, jíme - spíme - jíme, stojíme... -
Nakonec teda nestojíme ani hodinu á 21 minut a nabírají nás dva, kterejch se Lukáš hrozně bojí "Takoví ti typičtí lidi, co představujou všechno co na stopování nesnášim. Znásilní nás a zabijou!" Nejdřív opilej Joshua hledá, jak otevřít kufr .. cause this is not out car! ... "supr, a ještě pojedem kradenym autem!" bručí Lukýno a zkušeně otevírá kufr na první pokus.) Narvem naše mega batohy do kufru plného olejů, lahví a všemožných kanystrů a sedáme si dozadu, za rozjařeného Joshuu a řidiče. S chlapíkama jedem all the way to Egilsstaðir!
Naštěstí řidič je pohodář, co pod vlivem neřídí, a juchající zrzatej Joshua hopsající po sedadle spolujezdce mu vůbec neva .. a my si na něj taky časem zvykáme. Celý tenhle výlet na sever si zorganizoval - od jednoho kámoše si vypůjčil auto, které teď řídí jiný jeho kamarád, aby se on mohl dostat kromě Egilsstaðiru na pártošku i do města Djúpivogur, kde 17 let žil, lovil ryby jak nic a 15 let se staral o místní les. With my own hands .. zasadil každý strom z těch 50 metrů čtverečních, na které s hrdostí zběsile ukazoval a snažil se z nás, sucharů, vyloudit alespoň špetičku nadšení nad tou stromovitostí.
- Co dělat, když se ztratíte v islandském lese? Postavit se! -
Ou yeah, Prague ... Prostitutes everywhere! Zastavujem v Djúpivoguru u místního motorestu a Joshua vybíhá a objímá každýho člověka, kterého potká .. every single fucking person here I know! .. a volume max doprava, Rammsteini nám rozdupaj mozky.
"A jak je to u vás s homosexuálama? Víš, kdybys tady kopnul gaye jenom pro to, co je, další z davu by se otočil a bez váhání by tě kopnul přímo do koulí! Musíš pochopit, že všichni tu jsme si rovni." ... "Ále, tohodle klučinu já nemám rád jako milence, mám ho fakt rád, ale jen jako kámoše, chápeš?" a objímá kámoše řidiče a po třetí si s náma potřásává pravicí. A Joshua si hopsal po sedačce, občas se otočil a podal nám ruku nebo nám vysvětloval, jak jsou tu lidi vážně supr, že tu těch 300 tisíc lidí spolu žije moc dlouho na to, aby mezi nimi převládala nějaká nevraživost..
"How are you? Feeling oukej? I wanna you to feel fain cause you're a guest in my country, great beautiful country! We will drive you up to this hill, show you the view!"
A řidič krosil místní silnice a bylo vidět, jak ho to baví, řídit, a Joshuu zas, jak si plní nějaké přání a září štěstím jak je na tom světě krásně + pár promilí k tomu. Vyjeli jsme na mega kopec po štěrkové klikatici (ofiko Ring Rout cesta, zíráme na to už skoro věřícně...) a Joshua už nás tahal z auta.. Lukýno šel, já s bolavym hřbetem zůstala a povídala si s řidičem. Ti dva spolu běhali venku a všechno muselo být vyfoceno, entusiasmus na entou.
 |
| Joshua! |
"He wouldn't be going without me... *smile*"
Byla to dlouhá cesta, ale nakonec jsme dorazili do Egilsstaðiru. Od benziny, kde nás vyhodili, to bylo do kempu jen pár bloků... Rozloučili jsme se, popřáli jim hezkou párty a tak vůbec. Kolem jakési sešlosti, co skupinově tancovala před místní nezávislou galerií (?) jsme došli k typicky městskému kempu, kde nikdo nesetrvá na dýl, než na jednu-dvě noci.. Byli jsme tu brzo, zato úplně grogy. Rozdělal se stan, Peťule si dala asi hodinovou sprchu, navlékla se do všeho možného a s bolavejma zádama ulehla, zatímco Lukýno se postaral prostě o všechno.
08/08 ČTVRTEK stopem: Egilsstaðir - Reykjahlíð (lake Mývatn) ~ 165km
Ráno s míchanými vajíčky - já se ale mám!! Někdy v noci přijela ona stopovací dvojice, kterou jsme včera předběhli. Vypadali zase stejně nasraně jako včera - a k tomu viděj nás, jak jednou večeříme třičtvrtě kila jehněčích kotlet a podruhé snídáme míchaný vajíčka.. no, to by mě naprdlo taky, nemít to v misce.
Hezky jsme si přispali, a tak jsme vyrazili slušně pozdě - ale co, máme jen něco přes 150 km, to je pohodička :-P tak jdeme ještě do shopu s vlnou, svetry, dekama (deka s puffinama!!!) a zeptat se na počasí do info centra. Má být hnusně. Hezky má být jen na východě, ze kterého jedem pryč.. nemaj tu nic, tak ať tu maj aspoň hezky (to zní fér..).
 |
| špulkomotač v pozadí |
Západ slunce nad jezerem, u kterého jsme si zrovna rozdělávali stan, byl hrozně kýčovitej - se vším tím ptactvem, co to tu ňnák obyvuje.. ale nejlepší na dnešku byly ty mraky - přes ztmavená zadní okýnka v autě islandského páru byly obzvlášť supr - prostě byly kousek nad zemí a v několika patrech, hrály si s hustotou a barvičkama ... vypadaly přesně jako ze země plné skřítků, elfů, duchů a neviditelných lidí ... byly uplně plyšový!
09/08 ČTVRTEK lake Mývatn - Mývatn Nature Bath
A víte co? Je hnusně.. vůbec se nám ráno nechce ze stanu, navíc kňourám s bolavejma zádama. Být u kýčovitého jezera na suchém severu a nemít vůbec kýčovitě, to neni fér! Tak jsme si brunchovali (včera večer koupenýho Skyra, marmošku a celozrný chlebíky se smurosturem z místní, přijatelně drahé, sámošky) ve stanu, a někdy ve čtyři se navlíkli do nepromoků, hodili plavky do Sochi batůžku a vyrazili do 4 km vzdálených přírodních lázní.
Štreka byla dlouhá - porostlám / zarostlým lávovým polem, kde to byla houba vedle houby, že by se ti hříbci dali kosou sekat..! .. ale hlavně mokrá. Trochu jsme se i zamotali, ale po ca 1,5 h jsme do lázní dorazili jak na koni.
Úplně prochcaní (nepromoky promokly - jenom mně:/) jsme jako kuriozity, divný.. vstoupily do vstupní haly a koupili si (s velkou parádou) studentský lístky á 2000Ikr/os (za dospělého tu chtěj 3200,-). V té azurové vodičce, co měla 38°C+, jsme se cachtali přes 3 hodiny. Ke konci už to byla taková nuda, že jsme hráli slovní hry... nevyhrála jsem snad ani jednou, ale bylo to supr. Maj tu k tomu i ještě víc horkej bazének - tomu se nedá dát víc jak 5 minut.. - anebo třeba saunu.
Po třech hodinách už venku ani nepršelo.. místní 'delicious cakes', jak praví průvodce, jsme přeskočili, protože tu žádné neměli. Z lenosti jsme nadhodili, že bychom zpátky mohli stopovat .. ale, když už neprší .. navíc ty hříbky!
"Posekali" jsme tedy po cestě náruč hub na večeři. Následně jsme je ukuchtili v kempu ve stanové kuchyňce. Udělali jsme je s rýží a místní žampiono-něco polívkou. Jídla jak pro regiment, ale jsme jedlíci.. olizujeme se za ušima a spěcháme ke spacákům. Snad zítra bude líp..
10/08 PÁTEK lake Mývatn - Detifoss
Peťule se vůbec nechtělo ... nic. Venku bylo docela pěkně, ale ji bolel hřbet. Ze stanu byla nakonec vykopána. Vzali jsme si jen sandálky, a že bude pěkně. Nasnídali jsme se v místní kuchyňce a vyběhli jsme stopovat na silničku nad námi, směr Detifoss, největší vodopád v Evropě.
Zásadní chyba stopaře - když odmítne i jen malý lift, zcela bezdůvodně! Aneb, jak jsme stopovali neobtěžkáni batohy a pár km nám přišlo maloučko. Byli sjme vytrestáni a čekali jsme dlouho, než nás jeden francouzský pár hodil na to samé místo (odbočka k lázním Mývatn), kam se nám to prvně zdálo málo.. deserve it.
Všude kolem řádí jakési parní elektrárny či co. Vůbec nevím, jak to nazvat, ale jak tu využívají přírodní horké páry a jiné vývěry tepla a tady kolem toho je.. jen tu nemají vyhřívané chodníky jako v Reykjavíku. Fotíme si tedy ty kopule, sloupy, páry, trubky a azurové 'danger' jezírko a zas čekáme. Přes kopečky až na odbočku ke Krafle nás hází dva mlaďoši, při zastavování nás sice málem smete ten, co jede za námi, ale pohoda, žijem. A tak zas čekáme, já si stavím hradby z kamínků a Lukýno mi je boří, klasika... zastavuje nám francouzská rodinka - klučina vedle nás vzadu nám líčí puffinní zážitek ze západních fjordů a pocit, že tu končí svět a všude dál je jen voda (a já ho momentálně nesnášim!), zatímco projíždíme slušnou přeháňkou a duhou a tak.. Prostě, vůůůbec jim to nezávidíme, a zas vyskakujem, tentokrát už u odbočky k vodopádu. Tam už nejezdí skoro nic - takže nás bere už asi 3. auto, se španěli - taťka a dvě dcerušky, a teď už pokračujem až k vodopádu.
Máme na sobě bundy, nepromoky a nohy v ponožkách v sandálkách (aneb merinovlně voda neva!) a ťapkáme k Detifossu. Máme totálně zataženo, takže sice nevidíme duhy, co tu bývají, ale ta masa valící se vody je tak jako tak impozantní. Děláme pár zběžných fotek a ještě z dálky jukáme na míň děsivej Selfoss, co je kousek proti proudu. Lukýno nebojácně leze na mokré kameny nad Detifossem a je nadšenej z toho vodního monstra. A už zas jdeme zpět na parkoviště, a jelikož začíná být slušná kosa, rozhodneme se jít po silnici až na přípojku, abychom se zahřáli. Kromě zimy však brzy padla i mlha, takže se naše stopovací šance slušně propadly.. a i my chceme být rychle někde, kde si stoupnem jak solný sloupy do bezpečí viditelnosti na křižovatce. Dojít tam nám trvalo věky, ale tam jsme byli jen chvíli - ostatně, vydali jsme se na turistické místo, kam místňáci nejezdí, a to je vždycky risk.
Pár aut kolem nás projelo, ale pak přijelo jedno plné Italů z protisměru, otočilo se a se slovy "my jsme sice čtyři, ale pak mi došlo, že máme místo vzadu! Tak jsme to otočili a vrátili se pro vás". A už jsem byla v kufru. Italové jeli až do Akureyri, a tak nás vzali až do kempu - nejdřív z našeho "Reykjahlíd" pochopili 'Reykjavík' a divili se, že cestujem bez batohů, nechali jsme je jen tak v kempu a stopujem nalehko na druhou stranu země...ale pak jsme se pochopili, zasmáli, a cesta uběhla jak nic.
Peťule měla celej den blbou náladu, a tak jsme se vydali ji proměnit v dobrou do místní pub-style restaurace. Byla hned vedle hotelu na náměstí, roztomilá, dřevěná, s nízkým stropem a vlastní zahrádkou s vysokými (!) stromy, obehnanou zídkou. Dali jsme si jako předkrm místní specialitu - Hotspring bread, chleba pečenej v podzemí v horké páře a smoked arctic charra ... chuť popelu nám z úst vyhnalo až následující jídlo, ale byl to jistě zážitek. Dali jsme si grilovanýho lososa a burger s jehněčím, k tomu se nám podařilo připojit se na wifinu vedlejšího hotelu (náš osobní zákaz používání mobilů v restauraci se tu nějak neuplatňoval) no a zajedli jsme to jedním mega tučnym chocolate cakem (ale byl to vážně skvost!).
11/08 SOBOTA Reykjahlíð - Akureyri ~ 95 km
Kemp, co se (pod trestem ohromné pokuty) musí opustit do 12h, jsme opustili někdy před jednou s tím, že ještě před odjezdem musim vidět řasu, co tu tvoří obří zelené koule.. Aegagropila linnaei se vyskytuje v podobných podmínkách na mnoha místech, ale jenom tady a kdesi v jakémsi Japonském jezeře tvoří tyhle koule, velikosti grapefruitu (nejdřív jsme četli, že golfového míčku..no to by se golfista divil!). A tak se Luky snažil vysvětlit našemu známému stopaři z Víku, Bulharovi, který už stál u silnice s cedulí 'Akureyri', jak awesome je tahle řasa a že ji prostě musíme vidět, než odsud vytáhnem paty. V info centru nám paní zavolala do Bird musea, kde by ji měli mít v akvárku, a potvrdila, že ji tam opravdu maj.. vypadalo to na štreku (je to prostě na druhé straně jezera), ale řekli jsme si, že se projdem kus kolem vody a uvidíme, jak to půjde..Trmáceli jsme se po tom lávovém poli, s těžkými batohy a bolavými zády, já občas koukla do vody, ale bez šance. Tak jsme se zas vyštrachali na silnici, kde nejezdilo nic (klasika.. a když něco, tak to byly autobusy či (dvoumístné) suzuki = bez šance) a řekli jsme si, že když pojede třeba jen kousek, tak se do toho muzea necháme hodit...
V té hrozné zimě jsme čekali 1,5 h, a tak jsme byli rádi, že nám Islanďan nabídl, že nás vezme až do Akureyri. Na nějakou řasu už jsme si ani nevzpomněli (teda...jo, ale jen já a strašně potichu!!). Ten člověk miloval ryby, rozhazoval rukama na všechny strany (= kde se dobře chytá) a tropil nám závist a chutě, když nám vyprávěl o protijedoucích rodičích, jenž se vraceli ze sobotního rybího festivalu, kde můžeš ochutnat hrozně moc ryb zadarmo (po 15 let konaný festival, každou 2. srpnovou sobotu - a nikde o něm ani zmínka?? Trestuhodné!). Taky, že velryba je supr, chutná jak červený maso (..a Luky slintá) .. ale nemohl se nepobouřit nad každou druhou věcí - třeba jak je tu draho (Jo!), jak jeho bratr byl v Praze a dovču trávil tím, že jen jedl a pil, protože ho to nic nestálo :D I ryby tu jsou vlastně drahé (to nejlevnější tady), protože ulovit je místní nestojí vlastně nic.. a jak jsou Islanďané tlustí (diví se, když se tu prolejval Coca Colou a jejich Appelsínem, pomerančovou sodovkou, co "má cukru ještě víc, než cola!"? A on se taky cpal ňákejma bonbónama celou cestu (později jsme je někde ochutnaly - já mám lékořicový fakt ráda, ale tyhle byly ze slané lékořice..to se prostě nedalo ani udržet v puse) - že v Praze jsou všichni hubení, nikde žádný ošklivý holky, a přitom tak levno? "Don't get it!!" Zvládl se pobouřit i nad daněma, kdy zde 3. platová třída odvádí 47% ... ale taky nám ukázal celý Akureyri. > žlutý domek s druhou nejlepší zmrzlinou v zemi, obchod s čerstvýma rybama i Bónus.. vyhodil nás u kempu a zas jel dál, nudit se na té své devíti hodinové cestě, kterou jsme mu snad aspoň trochu ukrátili..
 |
| zmrzlinááárna!!! |
V rychlostavění stanu máme už praxi. Od naší co-možná-nejrychlejší cesty za best zmrzkou nás však zdržel Bulhar, který se sem dostal jen chvilinku před námi - tak nám popisoval (..těma rozzářenýma modrýma očima, ne že by se mi nějak líbily, ale prostě v nich byla dětinská radost a trochu utrmácenost zároveň), jak sem přijel o den dřív než chtěl, když zítra bude pěkně, tak že vyhikinguje na tu vysokou horu za námi, a pak se další noc přesune do hotelu, páč si tu v něm koupil dvě noci + pak noc v Reykjavíku a pak zas frrr na další týden na sever Finska, páč je mu tu asi moc velký vedro nebo co.. Tak jsme mu popřáli good luck, on ať si užijem zmrzku - a my na ni vystřelili.
Pod koupákem maj kachní jezírko s roztomilejma husama (takový severní pták, husa!), tak jsme na ně, v tom připozdívajícím se městě, chvíli čučeli.. a následně jsme se (vlastně omylem, ale Peťule samozřejmě juchala) přes botanickou zahradu (v každý tu maj café, jsou to kofeinoví závisláci!) vydali k oné žluté zmrzlinárně.. cestou tam jsme tedy prošli přes tu pustoprázdnější půlku města. Zblajzli jsme opravdu mňamózní zmrzku (ale ne, že by byla echt lepší než ta supr kávová z benziny ve Víku^^) a přes centrum jsme se vydali pomalu nazpět.
Peťule v knihkupectví s kavárnou objevuje "must have" pohledy domů za rámeček, dál procházíme kraťounkou nákupní třídou, která se stejně nedá "zhltnout" za jeden ušmudlanej večír...
Povečeřeli jsme v kempu, s posledními hřejivými paprsky, FirstPrice mega levný vrtule s pestem, a pak už jen natáhnout milion vrstev a hurá do další mega ledové noci.
12/08 NEDĚLE Akureyri
Sluníčko nás tahalo ze stanu, jak nám do něj zas pražilo. Jó, snaží se, ale tu ledovou noc mi jen těžko vynahradí! Být na Islandu bez péřáku je...smutný. Ále i tak jsem se nechala sluníčkem někdy v půl deváté vytáhnout, popadla jsem plavky a za 550Ikr/os jsem vlezla do bazénu (s plaveckym, cachtacim, s teplými bazénky a tobogánky), trochu se rozplavala, ulevila zádům v jednom z megateplých bazénků a ještě šla pocákat místní důchodce svym půlkilákem kraula. Je to fajn.. a vrátit se pak s vyfénovanou šiškou ke stanu, kde už mi Lukýno připravuje míchaný vajíčka s mejma vyprosenejma žampionama, to je přímo božské :-)
Jak jsme tak posilněný ňam ňam snídaní a skutečností, že je venku skoro i na kraťasy, vyrážíme do centra s echtoidní náladou. Po cestě pozorujem husy už ani ne 5 minut (je to nakažlivý, vůbec se těm důchodcům nedivim!) a bohužel zjišťujeme, že je pondělí a místní obr art gallery (asi v bejvalé mlíkárně) je zavřená :(( ..nedá se nic dělat, musíme zapadnout do knihkupectví se sídlem Te&Kaffi, co si praží vlastní kafe, a zbytek (do)poledne refillovat a ukojovat svůj internetový nedostatek místní wifinou.
Sedíme u výlohoidního okna ve výšce ulice nákupní třídy a pozorujem take-a-shot místo (každý turista se tu zastaví a blejskne si modrou věžičkatou budovu (s předraženou kavárnou) naproti), dění na ulici i kolem nás, sjíždíme novinky a nic nám nechybí. Na krátko střižená pani za mnou si črtá na čisté stránky a listuje jedním časopisem za druhým - naprosti zas hipsterský klučina macbookuje a ujíždí mu ruka s cukrem (ale mistrně checkuje okolí a dělá, jakože si pochutnává...chvilku) - a starší pár vedle nás si skočil na pokec a capuccino s dortíkem, ačkoliv pána svrbí ruka a párkrát neomaleně zalistuje novinama, zatímco dáma dělá jakože-mi-to-vůbec-nevadííí... Čas nám utíká ani nevíte jak rychle, sluníčko se tu přehoupává rychle a jediný čas, co lze poznat, je večerní, od pěti odpoledne.. sbíráme své saky paky a ještě procházíme pár obchodů - z čehož dva tourist shopy na sklízení kapes turistů úplně zavrhujem a pak už nás zaujme jen pouliční umění, barevnný truhlíky a skřet se skřeticí.. procházíme se k móři, houpeme nohama nad hladinou.. proplejtáme se uličkama, navštěvujem Harbouin(?) kde máme najít ryby, ale neni to nic extra.. tak mi alespoň kupujem sáček hříšnejch žužáků - abych tu dlouhou cestu do Bónusu zvládla žejo.. Z Lukáše se stává závislák na místních Skyrech. K snídani si kupuje další půllitr bílýho (máme rebarborojahodovou marmošku ^^ ) - nemáto žádnej cukr ani tuky, kdovícotovlastněje...? abychom si mohli koupit normální pivo, musíme jít zas zpět do centra do Vínbúdínu - maj to tu s tim alkoholem nějak na dlouhý lokte - ale nevadí, alespoň neodoláme a k véče si kupujem Thai curry chicken v místním roztomiloučkém žlutém indickém pidi domku. U poštovní schránky se zbavujem dalšího pohledstva stejně snadno, jako nás opouští první kreditka (jak po útoku pyraň).
Bulhara už večer v kempu nepotkáváme. Asi si na místního velikána přivstal a vyšláp ho raz dva, aby si o to dýl mohl válet šunky v hotelu. Tak my holt složíme kosti na tvrdé károšky - těžký to život cestovatele.
13/08 PONDĚLÍ Akureyri - restaurant u Borgarnes(?) - Reykjavík ~ 384 km
Brzo jsme nevstali, ale kdo by vyjížděl za kuropění.. Poskyrovali jsme a sbalili mokrej stan - snad nám někde brzo proschne (pozn.: nestalo se..). Horko těžko jsme z Islanďana (průvodce) a nějaké mapky vyvodili, že Ring Road povede z města někde u Bónusu, a tak jsme si k němu (na tu 11, kdy otvírá, což už nám je stejně fuk) došlápli, koupili si chleba v Bakerý a už jsme zas dělali u silnice psí oči.
Zastavil nám chlápek vyloženě s tím, že nás hodí na okraj města, aby se nám líp stopovalo - tak jsme pokrčili rameny a nechali se. Vysypal nás u jakéhosi místního 'Hornbachu' (kam jezdil samej taťka s dítkem/dětma - asi tu maj dnes 1. den školy, to maj pech co..?). Tak jsme tam tak zpruzeně postávali, už nás to stopování moc neba.. otevírám si k tomu přes noc polozmraženýho Vikinga (aby nezteplal žejo), popíjim ho u stopování, zatímco Lukýno se jde mrknout, jakou dálku že to chcem vlastně ustopovat. A zrovna když se neumětelsky snažim sešlápnout tu vysokou plechovku (fakt děs, hůř snad už jen jezdim na tobogánu!), krčim nos a hrabu se ve vlasech, zatroubí na mě dva blonďáci - tak se vyděsim, ale přiskočim k nim ... oni že nemaj moc místa "eee, zadní dvě sedačky jsou luxus!" tak jo. Lukýno dobíhá od čtvrté lampy a vydáváme se s Islanďanem Pavlem a němkou Suzie na dlouhou cestu do hlavního města.
Ona sem přijela jednou na dovolenou, pak odjela, pak se zas na měsíc vrátila, a už Island neopustila - teď tu studuje geografii, dělá průvodce v létě a v zimě zas v největšim bazénu v Reykjavíku dohlíží na plavce. A on anglicky nemluvil. Vraceli se z tůry Asbyrgi - Detifoss, kterou jsme původce taky chtěli podniknout, ale mě bolely záda a bylo vážně hnusně.. a opravdu jim celou dobu pršelo a byla zima - ono tady nikdy nevíte, jak to s počasím vypadá o 60 km dál. Cesta nám ubíhá tak ňák úměrně tomu, že jedem slušně daleko a že za okýnky se líně povaluje mlha, občas se objeví nějaká lávová plošina, sem tam hlouček ovcí... znáte to. Zastavili jsme se na oběd v restauraci uprostřed ničeho, myslím že kousek od města Borgarnes, ale tak trochu nevím. Suzie tam dřív dělala asi 5 měsíců servírku a všechno možné, tak teď jen zírala, jak se původně vcelku provizorní podnik rozrostl na slušnou restauračku, nocleh a obchůdek s místními výrobky. A už jsme zas jeli dál, nakonec nám vlastně cesta uběhla rychle, Suzie a Pavel byli moc fajn a asi si to mysleli i o nás, když nás hodili až do kempu.
Na tmu se prý dá zvyknout. Průměrně tu přes zimu máme kolem nuly.. jenom ten vítr je děs! Suzie
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Reykjavík. A jsme zase na místě, kde začínala naše tůra. To jsme ještě v životě nestopovali, netušili, jak ty batohy utáhnem a zda nám vydržej bundy, boty, stan.. zda neumřem hlady, zimou nebo ponorkou a tak. Ring Road kolem ostrova má 1339 km a my z ní nevynechali ani ždibeček + něco k tomy žejo..
Pán, opět milovník sušených ryb, nás hodil až na odbočku na Þingvellir. A tak se nám stalo něco, co jsme si mysleli, že snad ani neni možný - zastavilo nám suzuki!! Nejmenší teréňáček na světě, co s párem Francouzů sotva vyjel z půjčovny a oni měli jen příručáky, a tak neměli odebrané zadní sedačky. Svezli nás celých 50 km, zastavili jsme se s nimi u mužíků i jsme zdálky fotili Þingvellir - to je ta známá puklina mezi euroasijskou a severoamerickou deskou, a mnoha dalších historických, přírodních i kulturních významů. Dovezli jsme se s nima až ke Geysíru. Jestli jsme ji do teď nezažili, tak teď zažíváme tu správnou turistickou baštu. Ke Geysíru šlapeme po cestičce plné lidí, lemované horkými bublajícími odtoky. Geysír negejsíruje (prý do něj někdy někdo hodil velkej šutr, aby blafal víc, počež blafat přestal), zato menší Strokkur ano, a dokáže to i vcelku monumentálně. Sem tam nějaký ten dav postříká, sem tam mu to trvá fakt dlouho, a tak okolo postávající fotografové s kamenně pózujícími kamarády začnou ztrácet trpělivost.. obzvláště pak, když jim do záběru vleze Lukýno, abychom vyfotili účelně zničený záběr, muhaha. Chceme vyšplhat výš a vidět to hezky spatra, nicméně ten svah tu je tak rozbahněn, že to vzdáváme a po nějaké té očumovací době zas sbíháme k silnici.
Islanďan, co nás házel k té odbočce sem, nám řikal, že to prý z druhé strany je lepší a rychlejší. A tak zmateně stopujem ve směru, ve kterém jsme sem přijeli. Bere nás španěl, co má sám půjčenýho mega teréňáká, a vyhazuje nás u vodopádu Gullfoss - aneb jak jsme si spletli směr, a tak jsme ze zlatého okruhu nakonec viděli vše. Výhoda tohoto vodopádu je, že je dvoupatrový a u toho horního stojíš třeba dva metry od vody. Nahoře se tak jako převaluje po ohoblovaných kamínkách a dole pak pár metrů padá (nebylo to tolik, na kolik vypadal..). Bylo slunečno a po obloze běhaly mraky, a tak byl občas fakt pěkně osvětlenej a oduhovanej.
 |
| největší krasavci |
Za naší dovču jsme stopli 30 aut přesně. Najeli jsme s nima cca 1619km.
Měla jsem si je všechny vyfotit.. :-(
Kemp v Reykjavíku je fajn. Když ti něco chybí, neni problém si to tu doplnit z toho, co tu ostatní nechávají. Třeba bez nádobí a jídla bychom přežili - v kuchyňce toho bylo plno. Chybí vám boty? I ty se tu čas od času objeví. A když vám chybí stan, stačí se podívat na nástěnku s inzeráty. Nám chybělo jehně, pivo a spánek - což jsme všechno ještě ten večer stihli. Jehně jsme si ukuchtili na rozžhaveném uhlí po Lence a Honzovi, které jsme tu už předtím potkali.. taky se stali našimi parťáky do objevování nočního Reykjavíku.
To jsme takhle někdy pozdě večer vyrazili (už se dokonce i dělala docela tma), prošli celou třídou, kde to vyloženě žilo. Byl páteční večer, jinady by to možná bylo slabší kafe, ale takhle jsme viděli všechno. Všichni ti blonďatí Reykjavíčani byli vyšňoření, kluci měli obleky, kravaty a motýlky, holky kramfleky, punčochy a úzné šaty (jelikož tady nejsou hubený holky, nemaj se před čim stydět!:D). Za třídou a ještě o kus dál jsme našli pub, kde točili nejlevnější pivo - Polar Beara za asi 500Ikr? Další den se na nás v kempu slítli ostatní jak vosy a slídili, kde tak levný pivo maj! Tak jsme popíjeli na takové půdě, ve špinavejch trikách a underwearech, nejkrásnější z nejkrásnějších! Lenka s Honzou nám na střídačku vyprávěli o svých výpravách všude možně po světě.. a tak jsem se nakonec dozvěděla, že Lenka chodila do ročníku s lidma od nás z curlingu, a jak je ten svět malej žejo. Vyrazili jsme pak i víc do centra, kde se do klubů pouští přes security a musí ti odháknout provaz.. uplně jinej svět, než ve dne. A náhodou jsme se dostali do klubu s živou muzikou, narvanýho k prasknutí, všude se tancovalo a pili se divnozbarvený dryáky - my zůstali u piva, tentokrát až za 1200Ikr. Ne že bychom se slyšeli, ale bavili jsme se. Ti dva tancovali svou zamilovanou směsku dvou stylů svých dvou kamarádů - rychle, zběsile versus veeelmi zpomaleně. Do kempu jsme se vraceli za světla - což už teď dokonce něco znamenalo.
 |
| ňuch ňuch Kaffitárové hrnky |
A co dál dělat v Reykjavíku? Objevovat! Muzea, galerie, pouliční úmění, street arty, restaurace a ty nejlepší kavárny - Kaffitár si mě prostě získal, a v jiné, na náměstí s barevnými kostkami, se zas můžeš posadit na okno na polštáře a celé odpoledne si plést z místní vlny. Koupila jsem si svetr - ne že by se tu jejich svetry daly sehnat za levno, jak jsme po projetí země poznali, ale odjet bez něj? To se nedalo. K tomu i plno vlny, protože ta je vážně fajn, kvalitní, a přitom za levno. Místo předražených "lávových" naušnic jsem si tu ve výtvarnickejch potřebách koupila proděravěný kuličky a náušnice si udělala doma.. a plno dalších serepetiček tu člověk může najít, stačí prolejzat zvědavě uličky. A maj tu sekáče na kila!! Kvůli jednomu přírodnímu muzeu jsem Lukýna zatáhla až do předměstské části, či co to bylo.. ale jsou tam vidět vycpaní puffini, lišky a zelené koule! A tak jsme obojí viděli aspoň takhle.. zpátky jsme šli po pobřeží, parkem a vlastně i lesem, nahlédli jsme i do místní vysoké školy, která byla celá beton-sklo a v hale měla free toastery, chichi. Za dalšího krásného, slunečného dne, jsme po druhém nábřeží došli až k Harpě, a k večeři si pak dali velrybu (protože je lepší dát si velrybí steak než se snažit koupit velrybu v sámošce....fakt, nedělejte to!)..těch tu mají kolem Islandu plno, to jinde jim ubejvaj - jak nám řikal rybář ze severu...
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Houpá mě náruč divoké přírody - ona je tak svá, tak surová, že tě uhrane a spolkne, pozře tě se vším tím drahým outdoor vybavením, ulitkou na tvých zádech, rozžvejká tě a promněte, polorozloží tě žaludečními šťávami a zažlučí tě, aby z tebe všechnu tu zažranou všednost života poteď zdrásala, a pak tě zvrátí - žádný sraní - jako holé kosti, když otevřeš oči a klapeš zuby strachem, co s tebou ta příšera provede dál, ale hrdinně pokračuješ a postupuješ tou nahou divočinou. Padneš do měkkých mechových peřin na nesourodém lávovém poli, uchvácena bezcévnými rostlinami a v prvních záchvěvech těch cévnatých a je ti všechno šumák - mechové andílkování a nebe umělec, že ho něčím naštveš, je ti na míle vzdálené, jsi tu najednou tak sám, vysvlíknut, polorozložen a vyvrhnut, kašovitě, bublají ti kosti, vláčíš se tou chladnou lávou, rveš ji a cpeš si ji do kapes - jako materialista, neprožitkář, čecháček.
Zakopnu-li tu, spadnu do jámy z kamení a sněhu, pojdu tu mezi skřítky, duchy, elfy a troly.. potichu a pomalu, jakoby se příroda rozhodovala, jestli mě do místní historie přijme - vstupní test mrtvoly, rozklad "zvednu kámen a neni plnej všemožný havětě, to mě fakt udivuje". Severák fičí, umlčuje paprsky a žene před sebou prach, vzpomínky, minulost, ashes to ashes - když už ani mrak proti slunci nestačí. To prašné zatmění "sooo strange weather today!". Stone walks together. ~opilé letiště
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat